N1 čeká na podprsenku na podiu. Mezitím vydává album Kult a chystá podzimní tour

Jaký je příběh za vznikem N1?

Lucián: Začalo to mnou a Markem. Mára hrál v Olomouci v nějaké kapele a měl k dispozici zkušebnu. Já hrál už dlouho na kytaru a skrze jeho přítelkyni jsme se začali scházet a hrát covery. Pak jsem si vzpomněl, že můj spolužák Honza zpívá strašně dobrý písničky, když je opilý. Tak jsem mu navrhl, ať přijde, že by stálo za to zkusit to s elektrikou a bubny.

Honza: Já to právě vždycky sledoval na Instagramu, jak chodí Lucián s Markem hrát, ale nevěnoval jsem tomu až takovou pozornost. Ale pak mě tedy přizvali a někdo tam vytáhl, ať dám něco svého. Něco jsem zahrál s kytarou a společně jsme k tomu vymysleli aranž, abychom si to mohli zahrát všichni.

Peťa: Já taky koukal na storýčka, jak Luci s Márou hrají. Na kytaru jsem spíše nehrál, než hrál, ale chtěl jsem si s nimi zahrát. Zjistil jsem, že už tam stejně jeden suprový kytarista je, ale neměli basáka. Tak jsem si do týdne sehnal od kamaráda basu a začal jsem tam drnkat s nimi. Já jsem teda drnkal, oni hráli. Moc mi to na začátku nešlo (smích).

Lucián: Ještě zmíním, že jsme se všichni už předtím nějakým způsobem znali. Ale to uskupení jako takové vzniklo až na té zkušebně.

Proč právě N1?

Honza: My dva s Luciánem pracujeme na urgentu, jsme záchranáři. Rozlišují se čtyři kategorie výjezdů – N1 až N4. A N1 se používá pro výjezdy s nejvyšší naléhavostí. Přišlo nám to jako vhodný název.

Jakože by si vaši hudbu měli posluchači naléhavě poslechnout?

Peťa: Já mám pro to takové svoje vysvětlení, možná to kluci vlastně ani neví. Ale prezentuju to tak, že naše hudba je naléhavý výjezd pro jejich srdce. Když se někdo necítí úplně fajn, tak naše hudba je ta first emergency, co k nim přijede.

Kdy se z původního společného brnkání stal projekt, který jste začali brát opravdu vážně? Je N1 sidequest k vašim normálním životům nebo je tam vidina nějakého většího cíle?

Lucián: Na mě měl určitě velký dopad střet s realitou opravdového publika a opravdových fanoušků – i úplně random lidí. Jedna věc jsou lidé, které nějakým způsobem známe, ale pro mě bylo klíčové vidět podporu od lidí, které absolutně neznám. To podle mě formovalo i ten můj pohled na to, proč to děláme.

Asi to začalo jako sidequest a když jsme viděli, že se to líbí lidem v okolí, začali jsme to brát vážněji. A čím víc se snažíme prorazit a čím víc energie do toho dáváme, tím víc se z toho stává mix toho, že nás to baví, ale chceme se i posouvat. Zároveň je tam i finanční realita, která kdyby tam nemusela být, tak by to bylo úžasné. Ale vize nějaké budoucnosti tam podle mě od nás všech čtyř je.

Honza: Určitě to přerostlo takovou tu volnočasovou aktivitu. Už to není jen „čtvrteční odpoledne, kdy jsme si chodili brnkat.“ Přemýšlíme nad tím jinak a začínáme tomu obětovat spoustu věcí a času. Záleží nám na tom.

Co vás baví více? Když tvoříte, zkoušíte, nahráváte nebo koncerty samotné?

Honza: Mě baví oboje. Spoustu věcí napíšu vlastně doma a pak je představuju klukům. Občas se sejdeme s Lucim na zkušebně a začneme něco dávat dohromady. Ale ten koncert je takový jiný svět. Řekl bych, že to je pro mě asi ta největší odměna – když to můžeme předvést lidem a zahrát to live. Určitě mě baví víc tvořit muziku a hrát koncerty, než dělat sociální sítě a podobně. Dneska už bohužel nestačí být jen dobrý a tvořit nějakou zajímavou muziku, ale je potřeba to umět promovat a protlačit si tu svou cestičku.

Lucián: Ta cesta toho prorazit je otravnější, než ta samotná tvorba. Není špatná, jen otravnější.

Dokázali byste se shodnout na nejsilnějším zážitku z koncertu?

Lucián: První, co mě napadlo, je moment, když jsme hráli 5:05 na křtu a zpíval to fakt celý klub. Byl jeden z těch koncertů v začátcích. Byl to křest a bylo tam už tehdy dost lidí a celý ten klub to sborově zpíval.

Honza: Já bych zmínil ještě ten úplně první koncert. Neměli jsme nic vydanýho, všichni naši kámoši věděli, že něco děláme, ale nikdy nic neslyšeli a myslím, že spousta z nich to ani nebrala zas tak vážně. A to byl ten první moment, kdy jsem viděl, že čumí, že jsme je překvapili.

Mára: Ten moment, kdy nám došlo, že to jde. Že to není jen nějaká představa. A i tím, že to byl úplně první koncert, jsme v tom najednou viděli smysl a nutilo nás to pokračovat.

A když už byla řeč o 5:05 – co se stalo v 5:05?

Honza: Rozešel jsem se se svou první holkou a druhý den jsem měl jít na brigádu. Budík mi vždycky zvonil v 5:05. Šel jsem spát, nastavil si ten budík a ještě chvíli přemýšlel. Už jsem měl tu písničku nějakou dobu rozepsanou, pak jsem ji akorát dopsal a všechno si to tak nějak sedlo. Jsem rád, že vznikla a že lidi baví.

Ty tvoje texty jsou dost syrové, přímé, bolavé – jako by sis rozřezal ruku a pak do ní nasypal sedm kilo soli. Je to pro tebe určitý druh ventilu?

Honza: Beru to jako nějaký svůj filtr, psychohygienu. Cokoliv, co bych neřekl v normálním každodenním životě, ale občas se to v té hlavě objeví, raději pustím do toho textu, než abych to v sobě dusil. Pomůže mi to, protože to ze sebe dostanu pryč a někdo si to poslechne a třeba občas přemýšlí o podobných věcech. Nebo se mu něco podobného stalo a může se s tím v nějaké situaci ztotožnit. Ale jako jinak normálně chodím do práce a dělám úplně normální věci.

Mára: I pro mě je ten kontrast dost brutální. Vorys (Honza) je v podstatě úplně normální frajer a někdy ty texty i mě dostávají do situace, kdy si říkám, jestli je to fakt on. Je to strašně zajímavé, jak v těch textech dokáže být explicitní až surový, ale přitom je to úplně normální borec, u kterého bych to třeba nečekal.

Možná je to právě tím, že to ze sebe skrze ty písničky dostává a nedusí to v sobě. Díky tomu jsou ty písničky tak dobré. A samozřejmě to umí skvěle přetavit v ta slova a interpretovat, za mě jsou ty texty fakt neuvěřitelné.

Máte nějak rozdělené role v kapele? Kdo je ten zodpovědný? Kdo je ten snílek, kdo je svačinář?

Lucián: Já jsem šofér! A svačinář bude asi Peťa.

Honza: Jojo, minule donesl nějaký zeleninový box na koncert. A buchtu.

Peťa: Já mám furt hlad a kluci skoro vůbec nejí! Snažím se vždycky nadhodit, jestli nedáme nějaké jídlo a když jsme nahrávali album, tak jsme byli docela blízko od Globusu a tam já rád jím. Tam se docela i chytali.

Honza: Kdyby s námi jídelna Globus chtěla uzavřít nějaké partnerství, my jsme určitě pro!

A je mezi vámi někdo, koho musíte trochu brzdit?

Lucián: Myslím, že se musíme všichni brzdit vzájemně. Vím, že kdyby mě nikdo nebrzdil, tak si totálně ustřelím. Kdybychom jeli každý sám za sebe, nefungovalo by to.

Honza: Od určité doby jsme si řekli, že všechno budeme řešit spolu a do ničeho nepůjdeme, když si tím nejsou všichni jistí. Dokud se všichni nevyjádří, o ničem se nerozhoduje. To si myslím, že je takový zdravý základ, ze kterého potom vychází všechno ostatní.

foto Samuel Brozek @samobrozek

Na co se můžeme dále těšit? Co máte v plánu?

Honza: Na podzim bychom chtěli vyrazit na tour k novému albu Kult. Bude to asi pět nebo šest zastávek ve větších městech – Praha, Brno, samozřejmě Olomouc. Tady v Olomouci bychom to chtěli asi pokřtít. Teď se nejvíce soustředíme na to, aby ta show nějak vypadala a zase jsme ji o něco posunuli.

Peťa: Aby to bylo plnohodnotné. Stále jsou věci, co se musíme naučit a musíme dopilovat. Jsou to sice maličkosti, ale udělají hodně.

Honza: Právě ta vyladěná show je to, co dělá z garážové kapely profi výkon. Chceme ukázat, že dokážeme udělat show na úrovni.

Mára: Každým koncertem nebo konceptem se posouváme a ten progres je hrozně přirozený.

Myslím, že když v tom přetrváme, nemine nás nějaká větší radost z toho, že se nám to bude vracet více. Je to fifty-fifty, děláme to, protože nás to strašně baví, a zároveň je to takový náš malý sen, ke kterému se postupně dobelháváme. A jsme za tu cestu fakt rádi.

Lucián: Jedna z věcí, na které jsme se po nějakých zkušenostech shodli je, že opravdu chceme dotahovat věci úplně, ale úplně do posledního detailu. Nestačí nám, když to tak jenom jako je.

Myslím, že by šla naplánovat tour stylem, že tady je šest zastávek, bude to šest koncertů a hotovo. Ale právě teďka půlka roku byla věnována albu a další půlka roku, věřím, že bude strávená plánováním té tour. Aby byla vážně taková, jakou si ji každý z nás představuje a tím pádem z toho uděláme takový jednotný obraz.

V čem se nové album Kult liší od předešlého EP 4 ruce?

Mára: Já bych to řekl jedním slovem – rychlost. Nové album je živější. Myslím, že se víc zaryje pod kůži.

Honza: Když se budeme bavit čistě o zvuku, je namíchané méně na můj vokál. EP bylo hodně o zpěvu, zatímco tady je vokál víc stažený a víc vynikne hudba. Víc se ti na to chce hýbat. Produkčně nám s tím pomohl David Spilka, který nám to nahrával, a ještě při nahrávání jsme některé věci upravovali, aby to znělo více na úrovni. Některé kytarové riffy jsme předělávali, aby to znělo hudebněji. Méně punkově, víc hudebně.

Je album i žánrově rozmanitější?

Honza: Určitě.  Střídá se tam několik věcí a trochu jsme rozhodili sítě. Myslím si, že každý si v tom může najít něco, co se mu může líbit, nehledě na to, co poslouchá.

Peťa: Už na EP to bylo vidět, ale teď na albu obzvlášť. Spektrum toho, co Honza donese a co z toho potom s klukama uděláme, je fakt obsáhlé. Jsou tam pop-punkovky, funky věci, něco vážnějšího až po něco tvrdého, na co lidi můžou udělat klidně circle pit.

Mára: Řekl bych, že na tom albu je všechno. EP pro nás znamenalo to seznámení vůbec s tím prostředím a bylo předvojem toho, co chceme dělat dál. V každém projektu necháváme to maximum, které jsme v tu chvíli schopni předat. A přirozeně by tak každé další album podle mě mělo ukázat, že se zlepšujeme a že postupujeme v tom, co chceme dělat. Taky tím, že už jsme věděli, do čeho jdeme, jsme si to více užívali, a to se tam myslím otisklo. Byla to větší radost a zároveň ale takový maraton.

Peťa: My jsme se v tom nahrávacím studiu střídali, ne vždycky jsme tam mohli být všichni. A když jsem přišel a slyšel jsem, co tam kluci – jak my říkáme – navařili, stál jsem tam s otevřenou hubou a říkal jsem si: „To je masakr. To je prostě fakt popi*i (smích).“

Mimochodem, kolegové v práci mi po prvním poslechu říkali, že mi nevěří, že tohle vážně poslouchám. A po třeba čtvrtém poslechu už sami od sebe pořád chtějí pustit „Vestu“ (pozn. red.: podle úryvku z písničky Bastard: „každej den se hlídám jak pes, co řeknu, svítí jak vesta“).

Mára: Takhle nějak vznikají názvy songů. Něco se chytne a říká se tomu tak celou dobu. Pak řešíme, jestli se toho budeme držet, protože už se to zarylo.

Honza: Když říkáš „Vesta“, myslíš track Bastard. Ten název ale vznikl asi týden nebo čtrnáct dní před vydáním. Tři čtvrtě roku předtím jsme mu ale říkali Edgeovice (smích).

Jak na začátku jede ta kytara a narůstá ten hype, tak „edgeuješ“ lidi v crowdu, než začnou kalit. Tak jsme tomu říkali Edgeovice. Pak už začalo jít do tuhého a já říkám: „Kluci, jak se ten track bude teda jmenovat? To se nebude jmenovat Edgeovice.“

No a Mára hned: „Jo, to je skvělý, to se tak bude jmenovat, to je paráda!“

A já říkám: „No v žádným případě se to nebude jmenovat Edgeovice (smích).“

Taky jsme si říkali, že by pak mohl být skvělý marketingový tah vyrábět chlast – nebyla by to slivovice, ale signature N1 Edgeovice. Takže první merch by byla slivka (smích).

Jaká je vaše N1 oblíbená písnička?

Mára: Velkej vůz. Asi kvůli tomu procítění, které u té písničky vnímám. Baví mě ten jemný, groovy začátek a potom rychlost zbytku písničky. Ten kontrast je neuvěřitelný. Velkej vůz určitě stojí za zmínění.

Peťa: Mě nejvíc z našeho nového alba baví Proto prosím. Na koncertě si nejvíc užívám hrát Bastarda, ale Proto prosím je asi moje nejposlouchanější.

Lucián: Já vnímám velký rozdíl mezi tím, co mě baví hrát a co mě baví poslouchat. Na koncertech si taky nejvíc užiju Bastarda, je pro mě hudebně nejzajímavější. Jinak to mám podobně jako Peťa – Proto prosím je mi z toho alba možná nejbližší.

Honza: Z nové desky jsem před vydáním taky nejvíc poslouchal Proto prosím. Vůbec jsem na ten track nesázel, ale když jsme dostali první náslech ze studia, tak mě překvapil. Můj all time favourite je ale 14. listopadu. Ten mám v srdíčku.

Mára: Abych netrhal partu, Proto prosím teď poslouchám taky nejčastěji. Velkej vůz je nejoblíbenější, ale Proto prosím mě teď mega chytlo.

Honza: Hodně mě překvapilo i Kolik toho o mně víš. Ze začátku jsem ho vždycky skipoval, ale poslední týden nebo dva jsem ho slyšel fakt hodněkrát. Líbí se mi, když si k písničkám, které mě prvoplánově nezajímají, po nějaké době najdu cestu. Doufám, že to tak budou mít i lidi.

Mára: Kolik toho o mně víš byla první písnička, kterou jsme tak nějak pořádně složili. Bylo to před dvěma a půl lety a poprvé jsme si řekli, že máme plnohodnotnou songu, která za to stojí. Mrzelo mě, že jsme ji nedali na EP, takže jsem rád, že na tom albu teď tak vynikla.

A moje mamka má nejraději Hrnčířskou 1!

Chcete něco vzkázat do světa?

Lucián: Samozřejmě bychom mohli říct takové ty klasiky, ať nás lidi poslouchají, ať chodí na koncerty, ale hlavně ať to je přirozené – pokud je to nebude bavit, tak ať to nedělají.

Honza: Mně by se hrozně líbilo, kdyby lidi dali šanci nemainstreamové hudbě. Aby se víc poslouchalo něco, co je jiné a nehraje šestkrát denně v rádiu. Něco, v čem se dá textově najít víc, než prvoplánové a povrchní věci. I když ten zvuk třeba není úplně líbivý nebo jsou ti umělci trochu tvrdší či sprostí. Kdyby tomu lidi dali šanci, to by se mi moc líbilo.

Lucián: A mně by se líbilo, kdyby nám na stage přiletěla podprsenka! To hlásám od prvních koncertů a ještě se to nikdy nestalo, takže to je můj take tady na tu otázku!

Mára: Tak a na dalším koncertě ti jich přiletí 20, až to všichni uvidí (smích). Ale obecně, my si na nic nehrajeme a jsme rádi za každou podporu. Baví nás to prostředí, ve kterém se díky tomu pohybujeme a baví nás být ve spojení s lidmi. To, jak je to vzájemné. Jsme v tomhle prostě opravdoví a dělá nám radost, když to někdo vnímá a je schopen to opětovat. Já podprsenky nechci! To bych dostal doma!

Peťa: Já chci pozdravit mámu!

N1 do další etapy vstupují s novým albem, připravovanou tour a chutí posouvat svou hudbu zase o kousek dál. Jestli máte rádi hudbu, která se nebojí otevírat staré rány a ještě do nich nasypat trochu soli, máte rádi opravdové emoce a texty bez filtru, dejte N1 šanci. Možná totiž zjistíte, že některé rány je vlastně docela příjemné nechat chvíli krvácet. Teď zbývá si jen počkat, jestli tour přinese slibovanou show a hlavně – kdo konečně hodí Luciánovi tu podprsenku?

Instagram N1 zde

Spotify N1 zde

YouTube N1 zde