Muzikál ViK!NG dobývá Brno: Vyplatí se ho navštívit?

Když mi přišla pozvánka na beznadějně vyprodanou inscenaci Městského divadla v Brně, nevěděl jsem přesně, co čekat. Reklamy na Vik!ng jsem vídal na internetu často a recenze od kolegů ke mně přicházely až podezřele rychle a stejně podezřele pochvalně. Do divadla jsem tedy šel jen s malým očekáváním. Nechtěl jsem být zklamaný. Ale to, co následovalo, mě zaskočilo.

Je 19:20. Jsme dvacet minut po začátku. Dveře do sálu se rozletí a místo opozdilců jimi vtrhnou Vikingové. Dunící hudba, kov o kov, těžké kroky. Najednou nejsem v bezpečí hlediště, ale uprostřed výpravy.
V tu chvíli člověk pochopí, na čem celé představení stojí. Na síle, efektnosti a přímém kontaktu s publikem.

Vikingové se navíc neostýchají některé diváky polekat. Seděl jsem na kraji uličky, takže jsem je měl opravdu na dosah. A fungovalo to.

Právě v těchto chvílích vynikne mimořádná práce kostýmního oddělení. Od nalepených knírků, přes vrstvy kožešin až po ošuntělé boty. Skoro máte dojem, že z nich cítíte kov, kůži a pot.

Herec Matyáš Kyncl mi k tomu popsal i zákulisí příprav. Kostýmy podle něj vypadají těžce, ale díky návrhům Romana Šolce jsou lehké a dobře přizpůsobené pohybu. Samotné maskování, včetně copů, vousů a malovaných run, zabere kolem dvaceti minut.
Podobná péče je na jevišti znát.

Příběhově nejde o převrat. Děj je místy předvídatelný a jeho pohádková kostra je docela čitelná. Jenže právě to zřejmě není slabina.

Vik!ng nesází na překvapení, ale na způsob vyprávění. Dobro a zlo jsou tu jasně oddělené, hrdina prochází cestou, která je známá, ale funguje. Připomíná to velké animované příběhy, jen v drsnější, severské podobě.
Nejvíc mě bavilo, jak univerzálně funguje humor. Některé situace rozesmějí děti, jiné dospělé, a některé oboje, jen každého trochu jinak.

Jednou z nejsilnějších složek je choreografie. Je přesná, energická a žene tempo scén kupředu. V kombinaci s hudbou Robina Schencka vznikají momenty, které mají skoro filmový rytmus.

A filmovost není náhodná. Scéna se proměňuje dynamicky, bez hluchých míst, jednotlivé obrazy na sebe navazují skoro jako střih ve filmu. Inscenace tím neztrácí tah. Zajímavé je, že jsem v některých chvílích přestal hudbu vědomě vnímat. A myslím to jako kompliment. Byla natolik propojená s děním, že se stala další vrstvou vyprávění. Tohle se mi neděje u každého muzikálu, který navštívím. Když se tak stane, vím že hudební složka představení udělala neskutečně výtečnou práci.

A je tu ještě jedna rovina, o které se bez spoilerů mluví těžko.

Ať už člověk sleduje současné geopolitické dění, nebo ne, jistých paralel si během inscenace nelze nevšimnout. Nikdo je divákovi nevysvětluje a nikdo je nepojmenovává. Objevují se jen v drobných náznacích, v jednotlivých obrazech a situacích, ze kterých si význam skládá každý sám.

Neznamená to, že by šlo o politický muzikál. To vůbec ne. Spíš je patrné, že některé scény, i když jsou zabalené do dobrodružného rámce, dokážou připomenout konflikty a mechanismy, které známe i mimo divadelní svět. A právě tahle nenápadnost působí možná víc, než kdyby byla doslovná. Tuto paralelu se mi nakonec podařilo i potvrdit po kratším rozhovoru s herci.

Přiznávám, délky jsem se obával. Tři hodiny s přestávkou na papíře znějí hrozivě. A chápu, proč někteří kritici mluví o škrtání. Jenže mně první polovina utekla skoro nepozorovaně a do druhé části jsem se po pauze opravdu těšil.

Je nutné podotknout, že rozumím té malé hrstce lidí, kteří inscenaci kritizují. Ano, některé motivy by snesly větší úspornost a děj občas zůstává déle, než je nutné. Jenže to nepřebije podstatné. Tato inscenace rozhodně není nudná a nedal bych nutně na slova kritiků (zda to tedy nejsem zrovna já). Pro běžného člověka, který chce vzít rodinu na muzikál a na chvíli zapomenout na strasti každodenního světa se bude jednat o nezapomenutelný zážitek.

Vik!ng není muzikál, který stojí na nečekaných dějových zvratech. Stojí na emocích, energii a poctivém divadelním řemesle. A právě proto funguje.

Dávám velice zasloužených 10/10!