Hledání pomoci, ztráta, touha. A také slovo „společně“. Těmito výrazy charakterizovali Adéla Bystroňová a Pavel Melotík novou píseň Někdy se zdá. Skladba, která vychází 28. 1. 2026, je prvním počinem Pavlova nového sólového projektu Everlight. Proč si k němu přizval právě Adélu, v čem je tato tvorba jiná než jeho působení v kapele The Balladist a o čem všem jejich společná novinka vypovídá? Začtěte se do rozhovoru, který odkrývá mnohem víc než jen zákulisí nahrávání.
Kdo je Pavel Melotík? Kdo je Adélka Bystroňová? Kde momentálně působíte? Jak jste se dostali k hudbě?
Pavel: Tak já jsem Pavel a k hudbě jsem se dostal ve čtrnácti skrze pěvecký sbor Fusion. Tehdy jsem byl hudebně úplně hluchý, neuměl jsem na nic hrát a ani zpívat. Byli tam lidi, kteří to se mnou nevzdali, a já byl mezi nimi fakt rád. Líbilo se mi být součástí té komunity.
Díky tomu jsem se učil hrát na nástroje a postupně jsem začal ten pěvecký sbor i vést. Pustil jsem se i do nahrávání a skládání vlastních věcí. No a když jsem se přestěhoval do Brna, tak jsem začal působit v kapele The Balladist, kde jsem do teď.
Nově se pouštím i do sólové tvorby pod pseudonymem Everlight, což jsou takové kolaborace s různými lidmi, které jsem měl možnost potkat – ať už skrze Fusion nebo jiné hudební světy.
Adél: Jmenuji se Adéla Bystroňová a k hudbě jsem se dostala zhruba ve třetí třídě. Rodiče mi permanentně kupovali kytary – z plastu nebo ze dřeva, prostě nějaké rozbitné. Nakonec si řekli, že přestanou utrácet za hračky, a tak jsem dostala reálnou kytaru a přihlásili mě do ZUŠky. Postupně jsem fungovala v různých kapelách a přišla mi nabídka hrát v kapele Midnight, kde momentálně působím.
Mimo to hostuji jako vokalistka v nějakých ostravských kapelách – například Nedivoč nebo s Jirkou Krhutem. Zpívala jsem i s Davidem Stypkou. Tak nějak tou hudbou proplouvám a jsem otevřená všelijakým hudebním projektům, protože hudba mě baví, naplňuje a chtěla bych se tak do budoucna i živit.
Adél Bystroňová (ze soukromého archivu)
A co vás spojuje? Jak vznikla vaše spolupráce?
Pavel: Adél jsem potkal na jednom workshopu v Ostravě. Máme nějaké společné známé skrz učitelku zpěvu – Táňu Wajs. A lidsky jsme si padli do noty. Vždycky jsem měl v hlavě, že jestli někdy napíšu něco, co by se hodilo pro Aďu, tak jí rád napíšu.
Věděl jsem, že poslouchá Davida Stypku, Kateřinu Marii Tichou a podobný styl hudby, že s Davidem vlastně i zpívala… A když jsem napsal ten refrén, tak mi to jeho tvorbu evokovalo a říkal jsem si, že to Adi musím poslat. Myslel jsem si, že by jí to mohlo pasovat do vkusu i do repertoáru.
Adél: Máš pravdu, že je to takové „Stypkovské“ – má to takový nádech… Vzpomínám si, když jsem narazila na Páju právě u té učitelky Táni, a on tam přinesl svoje malé MIDI klávesky. No a já vůbec nevěděla, co to je. On mi pak vysvětloval, jak to funguje a říkala jsem si, že tomu asi fakt rozumí, že by bylo fajn s ním nějak spolupracovat. A on mi napsal. Řekla bych, že je mezi námi taková ta správná skladatelská chemie.
Takže co se týče té písničky, je to kompletně Pavla tvorba, nebo jste na ní spolupracovali?
Pavel: Určitě spolupracovala i Adél, velmi! Já myslím, že bez Adi by to ani nevyšlo.
Asi rok a půl dozadu ze mě vypadl refrén, pak akordy a je tam takový houslový riff, který se opakuje a měl jsem nějakým způsobem ten instrumentál a produkci… Ale s textem jsem si různě lámal hlavu, o čem by to mělo být.
Nějak jsem splácal první sloku, ale nevěděl jsem, jak pokračovat. Když jsem si pak nahrál svůj vokál, došlo mi, že to takhle vydat nemůžu. Že ta písnička potřebuje probudit.
Poslal jsem to Adi, sešli jsme se a ona začala hned harmonizovat a já jsem věděl, že to je ono. To bylo přesně to, co tomu chybělo. Ta emoce druhého člověka, který odpovídá na to, co se v té písni děje. A z Adi ta druhá sloka vypadla snad během deseti minut.
Kdybyste měli vystihnout třemi slovy podstatu té písničky podle vás, co by to bylo za slova?
Adél: Začala bych něčím jako… hledání pomoci. A za sebe bych dala ještě odchod. Nebo možná ztráta… Ve smyslu, že cítíš, že se ti ten člověk vzdaluje a ztrácí se ti. Ještě nezmizel, ale ty už víš, že se nevrátí. A třetí slovo bude touha.
Pavel: Určitě souhlasím, že je to hledání, že je to ztráta a doplnil bych slovo společně. To společně je tam pro mě klíčové.
Pavel Melotík (ze soukromého archivu)
Rozpovídáte se teď více, o čem písnička je?
Pavel: Já jsem to navázal na nějakou jako obecnou lidskou zkušenost a Aďa zase na něco velmi osobního, konkrétního – a to se mi líbí.
Ta hlavní myšlenka je, že na nic v životě nejsme sami. Často, když píšu písničky, tak to vzniká z toho, že vidím nějakého člověka a vcítím se do toho, co prožívá a chci tam být pro něj a pomoct mu.
Před začátkem jsme se trochu bavili, že mám zkušenosti s puberťáky a měl jsem možnost pracovat s lidmi s různými životními příběhy – ať už se bavíme o depresích, sebepoškozování, rozchodech, vztahových nebo rodinných věcech. A ta písnička obecně má mít to poselství, že ty ostatní lidi vidím, vím, co prožívají a že na to nejsou sami.
A ten refrén je o tom, jak nám těžké věci, které zažíváme, zkreslují realitu a nazírání na svět, na nás samotné, na lidi okolo nás. Třeba když někdo právě prožil rozchod, tak z toho člověka mohou první měsíce padat úplně nesmyslné věci – jako že už ho nikdo nikdy nebude milovat a že všechno je špatně… A právě proto je podle mě důležité mít v ten moment někoho, kdo je schopný to vidět objektivně a pomoct mu z toho ven.
Adél: Pro mě to byl přímo ten osobní vhled právě do té situace, kdy máme nějakého člověka, o kterém si myslíme, že je nám blízký, ale zároveň nějakým způsobem cítíme, že ho ztrácíme. A bije se v nás ta vzdálenost s blízkostí… A už víš, že přijde moment, kdy ten člověk bude opravdu pryč a jímá tě ten všudypřítomný strach, protože o něj přijít nechceš.
Adéla Bystroňová (ze soukromého archivu)
Pavle, zmiňoval jsi, že jsi členem brněnské kapely The Balladist a že momentálně rozjíždíš taky svůj sólový projekt pod názvem Everlight. Jak na to kapela reaguje?
Pavel: Kapela na to reaguje pozitivně. Jsou rádi, že si rozšiřuji obzory a můžu tak kapele přinést i něco nového. Vlastně i jiní členové kapely působí i ve více projektech – bubeník, basák, zpěvák… Takže mám pocit, že se podporujeme tak vzájemně a rozhodně nás to nebrzdí v tom, co děláme a ani v našich plánech do budoucna.
A jaká je tvoje role v kapele?
Pavel: Ta se dost mění. Vždycky říkám, že hraju na to, na co je zrovna třeba, ať už to je akustická kytara, elektrická kytara, basa nebo klávesy… A protože pracuji v jednom hudebním studiu, tak obstarávám trochu ty produkční a technické věci, nahrávky a tak.
V čem se u tebe konkrétně liší být v kapele a tvořit svou vlastní tvorbu?
Pavel: Moje sólová tvorba je více zaměřená na to, čemu věřím. Jako věřící člověk věřím tomu, že nás stvořil kreativní Bůh a my tvoříme díky tomu. A že když tvoříme, tak zároveň nějakým způsobem vzdáváme chválu Bohu.
To, co tvořím jako Everlight, jsou natolik žánrově a tematicky rozdílné věci, že by se pro kapelu ani nehodily. Tenhle projekt má reprezentovat trošku něco jiného než The Balladist.
A proč Everlight?
Pavel: V překladu je to něco jako světlo, které září věčně. A já věřím, že pro mě jako křesťana, to je mým úkolem tady na zemi. V Bibli je metafora – být světlem pro ostatní.
Chci předávat lidem to, v co věřím, co mi Bůh dává. V moment, kdy jsem se setkal s Bohem, tak se nějakým způsobem změnil můj život, můj charakter. A s tím se snažím žít každý svůj den.
Everlight (Pavel Melotík) (ze soukromého archivu)
Adélko, ty kromě toho, že máš naprosto jedinečný, silný hlas, jsi také skvělá instrumentalistka – a já se ptám, kdy o tobě uslyšíme víc, co máš v plánu?
Adél: Momentálně dokončuji bakalářský ročník a působím v té své kapele – Midnight. To je taková zábavová kapela, hrajeme na plesech, na různých akcích typu firemní večírky, nějaké festivaly a tak.
Letos v březnu bude mít kapela Nedivoč výročí deset let a na koncertě k této příležitosti tam budu vystupovat jako jeden z hlavních hostů s Jirkou Krhutem. A přemýšlím, kdy ještě o mě budete moct slyšet… Pavel bude muset asi něco dalšího napsat (smích).
Dlouho jsem se v té autorské tvorbě hledala, vlastně stále hledám. Protože nemám zkušenosti s nahráváním, ten proces je pro mě potom strašně složitý. Je pro mě mnohem jednodušší, když tam jsem s někým a vyměňujeme si spolu ty hudební názory a můžeme to nahrávat spolu.
Vyhovuje mi co-writing, baví mě ta vzájemná energie. Určitě jsem otevřená veškerým spolupracím a třeba do budoucna i překonám ten blok toho vlastního skládání, ale zatím pro mě má větší význam to společné tvoření.
Je Někdy se zdá vaše jednorázová spolupráce, nebo se můžeme těšit na více Everlighta a Adélky?
Pavel: Určitě to není naposledy. Nechci předbíhat, ale máme dokonce momentálně i něco rozdělaného. Ale to ještě zdaleka není prezentovatelné. Nachází se to ve fázi vzniku a ještě to chvíli bude trvat.
Já už teď vím, že při každém poslechu Někdy se zdá budu v hlavě přemítat nad řádky otevřených, milých odpovědí Pavla a Adélky. Ať už si význam písničky budete interpretovat podle sebe, nebo jej najdete ve slovech tvůrců, je jisté, že Everlight vydáním singlu právě rozsvítil novou kapitolu na české hudební scéně.
Hudba není ohraničena žánry, financemi ani dosahy. Jsme nezávislý hudební magazín, který si dává za cíl informovat co možná nejobjektivněji o hudebním dění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. ProMuziku je portál od muzikantů pro muzikanty, stavěný na letitých zkušenostech, hlavou a srdcem na správném místě. Pop, rock, hiphop, punk, hardcore, alterna, opera, muzikál, vážná hudba nebo undergroundová scéna. Věříme, že si na našich stránkách každý najdete ten svůj kousek společného koláče, který česká hudební obec tvoří.
Hrát, zpívat, komponovat nebo textovat jde bez nástrojů k tomu určených daleko hůř. V našem internetovém obchodě PROMUZIKU naleznete široký sortiment hudebních nástrojů a veškerého příslušenství od evropských i východních značek a výrobců s vynikajícím poměrem ceny a kvality. Podívejte se!
