Nová posila Highlandu: Kytarista Dušan Sivák o své cestě do kapely

Přes Kubu, částečně i přes Edu. S Kubou jsme se znali z Klipárny, ale dlouho to bylo jen o tom, že o sobě víme. V té době jsem už hrál v jiné kapele na bicí (Nadlimity), kde jsem byl zhruba rok a půl, a zároveň jsem jel i svůj sólový projekt. Zlom přišel na jedné z Klipáren, kde jsme se s Kubou začali víc bavit. Krátce nato jsem odehrál koncert se svou kapelou, kde po nás hrála kapela The Drops, se kterou se Kuba dobře zná. Viděl tam i moje vystoupení a po koncertě za mnou přišel s tím, že ho bavila energie, kterou jsem do toho dal.

O Highlandu tehdy ještě nepadlo ani slovo. Až později, kolem galavečera Klipárny v březnu 2026, jsme se znovu potkali. Hrál jsem tam na cajon, basu i kytaru a snažil se trochu rozproudit atmosféru. Právě tehdy Kuba poprvé naznačil, že by mohli hledat někoho do kapely. Dokonce si mě pak myslím všiml i Eda ve stories a společně s Kubou se shodli na tom, že mě osloví.

Nebyla to ale hned oficiální nabídka. Já sám jsem tehdy řešil, že toho mám hodně a nechci se přetížit. Začal jsem víc přemýšlet nad tím, čemu věnovat energii – chtěl jsem se posunout směrem k projektům, které dávají větší smysl i do budoucna.

Definitivní zlom přišel v dubnu, kdy mi Kuba zavolal, že si myslí, že bych do Highlandu zapadl a že projekt má velký potenciál. Sešli jsme se i s Edou, sedli jsme si lidsky i hudebně a bylo jasné, že všichni chceme jít stejným směrem. Pro mě to byl velký krok – vždycky jsem hrál spíš menší akce – ale zároveň obrovská příležitost být součástí něčeho, co už má pevné základy a jasný směr.

Upřímně dost náročné. Čas byl největší problém. Kromě Highlandu mám ještě další kapelu, sólový projekt a do toho jsem řešil vydání mé nové písničky a klipu, což znamenalo spoustu práce kolem. Navíc jsem začátkem dubna onemocněl, takže jsem musel následně víc pracovat, abych dohnal výpadek příjmů.

Reálně jsem často hledal aspoň hodinu denně na cvičení. I tak se mi podařilo naučit velkou část repertoáru nazpaměť. Na kytaře jsem zatím volil jednodušší přístup a postupně věci vylepším.

Určitě. Nejvíc mi sedly „Zkouším žít“, „Možná“, „Krasohledy“ a hlavně „Jen tak pro radost“ – ta je mi asi nejbližší a fakt mě baví.

Naopak těžší pro mě byly třeba „Vysočina“, „Instastory“ nebo „Crush“. Jsou žánrově trochu jinde, než co běžně poslouchám, takže se mi hůř dostávaly pod kůži. Navíc jsem řešil, jak kytarově doplnit už hotový celek, aby to nepůsobilo přeplácaně. Najít tam prostor nebylo vždy jednoduché.

Mám z toho radost. Už jsem měl za sebou dost koncertů, takže stres nebyl tak velký. Spíš jsem si to užil a zároveň hledal/přemýšlel, kde se dá co zlepšit – a těch míst je pořád dost.

Bylo zajímavé vidět rozdíl mezi zkouškou a živým vystoupením. Soustředil jsem se i na to, co dělají ostatní kluci, a snažil se zapadnout tak, aby celek fungoval co nejlíp. Celkově to hodnotím pozitivně – za mě super zkušenost.

Překvapili mě. Na to, že jsme hráli v poledne a bylo vedro, dorazilo docela dost lidí. Já osobně bych v takovém počasí asi hledal spíš stín.

Jako fanoušek to mám tak, že mě víc baví poslouchat a pozorovat interprety než být úplně vepředu a tancovat. Ale o to víc si vážím lidí, kteří tu energii pod pódiem vytvářejí.

Zatím na to nebyl prostor. Teď je pro mě priorita naučit se repertoár a zapadnout do koncertní show. Ale těším se na to hodně.

Hudbě se věnuju zhruba 12 let a mám za sebou přes sto různých nápadů, aranží a rozpracovaných skladeb. Myslím, že v tomhle můžu kapele hodně přinést. Zároveň věřím, že společná tvorba může posunout i věci, které by člověk sám nikdy nedotáhl.

Skládání je pro mě asi největší forma seberealizace, takže až na to dojde, bude to další velká kapitola.