Baví mě bicí a stage design, říká Vašek Nytra Vidlička z kapely Pavla Callty

Baví mě bicí a stage design, říká Vašek Nytra Vidlička z kapely Pavla Callty

S Vaškem jsme se potkali na Petrově, kde zodpověděl pár otázek o jeho hudební cestě.

Vašek Nytra Vidlička si nedovede představit život bez muziky. Vašek je bubeník, který za podstatnou část své hudební kariéry vděčí hlavně Danovi Vrbovi z bývalé kapely Světlo. Nyní Vaška můžete vídat za bicími na koncertech Pavla Callty.

Vašku, lidé tě mohou znát jako bubeníka. Byl pro tebe hudební svět vždy to, co jsi chtěl dělat?

Byl asi od páté třídy, kdy jsem začal hrát na bubny. Nějaké dva roky mi trvalo, než jsem si uvědomil, že se s nimi dá hrát v kapele. Jakmile jsem si to uvědomil a rozjel první kapelu, tak už jsem věděl, že kdybych si měl vybrat něco, čím bych se opravdu chtěl živit a co by mě každodenně bavilo, tak by to byly právě bicí.

Jak jsi se k hudbě dostal?

Tohle je celkem fajn historka, protože jsem vždycky chtěl na něco hrát. Jediné, na co se u nás v rodině hrálo, tak byla kytara. Tak jsem tenkrát říkal, že chci také hrát na kytaru, abych šel ve šlépějích. Byla to myslím středa, kdy jsem měl jít odpoledne podat přihlášku na kytaru. Tehdy jsem chodil na základní školu v Ostravě, kde v rámci školy byla i Základní umělecká škola. Byla to taková trošku hudební škola.

Ten den jsme měli zrovna tělocvik venku na hřišti, kdy bylo slyšet výuku hry na bicí. Ptal jsem se paní učitelky: „Paní učitelko, co to je za randál?“ Ona mi řekla, že to jsou buby. Tak jsem se zeptal: „Na to se dá učit?“ Pro mě bylo úplně nepředstavitelné, že se na bicí může normální smrtelník naučit hrát. Bylo to něco super, co jsem chtěl taky umět. Když jsme šli do Základní umělecké školy, tak místo podání přihlášky na kytaru jsem šel podat přihlášku na bicí. A tak jsem začal. Bylo to asi nejlepší náhodné rozhodnutí mého života.

Když se ohlédneš zpět, jak těžké pro tebe byly hudební začátky?

Paradoxně hudební začátky byly strašně jednoduché, protože jsem vůbec nevěděl co vše to obnáší. Když jsem hrál v prvních kapelách, tak to byly klasické soubory nebo nějaké kapelky v rámci Základní umělecké školy. Nějaké orchestry, Big bandy a podobně. Bylo to docela příjemné. Tam člověk pro to nemusel hnout ani prstem, jenom chodil na zkoušky. Koncerty nějaké byly. To bylo fajn.

Potom, když jsem to chtěl povýšit na trošku vyšší level, tak si mě stáhli kluci z gymnázia co tehdá chtěli založit kapelu. Byla to metalová kapela, což mi vůbec nevadilo, protože jsem byl hodně Metal Head. A tak jsme založili kapelu Junk Yard Symphony. Za mě to je stále nejlepší název, co jsem kdy v kapele hrál. Měli jsme zpoustu zkoušek, jediný koncert a jedno CD o dvou songách.

Následně mě kamarádi z Ostravy, když jsem byl na střední, chtěli stáhnout ke svým kamarádům, kteří zakládali kapelu. Bylo to super a zároveň to byl můj první větší projekt. Řekněme taková Alma mater, která se jmenovala a stále jmenuje Easy Steps. To byl můj první odrazový můstek do většího hudebního světa. Poprvé jsme nahrávali ve studiu, poprvé jsme řešili koncerty. Paradoxně jsme měli obrovskou sílu v Easy Steps v tom, že jsme byli hodně extravertní parta kluků a byli jsme „relativně oblíbení“ na středních školách, kde jsme byli. Když jsme někde hráli, tak jsme dokázali dotáhnout spoustu lidí. Do dneška nevím, jestli na naši hudbu, nebo prostě jenom zapařit, ale přišli. Na první vlastní koncert jsme si zvolili Club Barák, kam na náš koncert došlo nejvíce platících lidí. To byly takové milníky. Pak jsme vydali desku, nahrávali s Evženem Hofmannem, kytaristou Kryštofů. To nás jistými směry posunulo do mediálních sfér. Byla to moc fajn pomoc a jsme za ni rádi.

Tehdy, jak jsem se protloukal hudebním světem, tak jsme hráli na Borůvkových hodech, kde po nás hrála jistá kapela Světlo. Tehdá jsem se vlastně poprvé potkal s klukama – s Danem Vrbou a Lukášem Motlochem. Dlouhé roky jsme se pak nevídali. A když jsme s Easy Steps vydávali pod novým producentem takový mesh-up song, který se jmenuje Mínus Plus, kde jsem chtěl spojit všechny naše kámoše, se kterými jsme hrávali nebo potkávali na akcích. Pamatuji si, že tam šest, osm lidí zpívalo a chyběl nám zaplnit jeden slot a to mě napadla právě kapela Světlo. Tam jsem se seznámil s Danem a Lukášem víc.

Poté mi nezávisle na všem po roce, roce a půl volal Dan a říkal, že budou měnit bubeníka, zda se nechci přidat. A tak jsem se dostal ke Světlu. To byl jiný level, protože koncertů tam bylo o to víc. Dan je naprostý master všech masterů co se týče technologie na největší úrovni. Byl jsem zvyklý běhat kolem bicích třeba patnáct, dvacet minut před koncertem, než vše fungovalo. A ve Světle jsem jenom přišel, postavil bicí a nic jiného jsem nemusel. Měl jsem hotový odposlech, nazvučené bicí.  Úplně jiný level. A je sranda, že do dneška velká část béčkových kapel technologicky není ani v polovině tam, kde byla kapela Světlo. Poté uběhla nějaká doba a Dan se rozhodl, že v kapele Světlo už nechce dál pokračovat. Už mu to zkrátka nedávalo to, co by mělo dávat a chtěl by to ukončit s grácií v tom nejlepším. Což jsme všichni kvitovali. Bylo to jeho rozhodnutí a udělali jsme poslední koncert. Pamatuji si, že jsem šel ze schůzky a říkal: „Dane to je sice fajn, ale kde teď jako budu hrát? Co teď budu dělat?“ a Dan že neví. Tím, že je Dan pro mě takový můj vesmírný přítel, člověk, tak mi 2 dny na to volal a říkal, že Pavel Callta mění kapelu a zda bych tam chtěl hrát. Tak jsem řekl jasně.

Za podstatnou část své hudební kariéry, zkušeností a zážitků vděčím hlavně Danovi Vrbovy z bývalé kapely Světlo. Teď už je Dan pan producent. Jezdí po celém světě zvučit kapely.

Fanoušci tě znali z kapely Světlo, kde jsi hrál. Co pro tebe tato kapela znamenala?

Asi dá se říct, když budu hodně klišé, že to bylo světlo na konci tunelu. Neměl jsem v té době moc čas na kapelu Easy Steps, která bez mojí iniciativy moc nefungovala a tohle pro mě byla zkušenost, která mě vytrhla z nic nedělání. Prostě si sednout za bicí a chuť něco předvést. Bylo super, že jsem zažil koncerty na trošku vyšší úrovni. Dan a kluci měli obrovitánský přehled jak se co dělá, kde se co děje, kdo s kým, jak a proč. Takže jsem nabral spoustu zkušeností a drbů z toho hudebního světa a to pro mě bylo i dost stěžejní. Nějaké zkušenosti a nějaké přehledy jsem měl, ale tady tohle mi dalo nadhledy trošku více do detajlů. Což bylo super, protože jsem vlastně tím pádem zjistil, jak se co dělá, co kolik co stojí, co má cenu dělat, co nemá cenu dělat a tak. Takže pro mě kapela Světlo asi znamená velmi zásadní  milník mojí hudební kariéry, koníčku.

Jak sis užil poslední koncert kapely Světlo v Havířově?

Ten jsem si strašně užil. Ten byl jako fakt výborný. Já jsem se úplně pustil ze řetězu, strašně jsme si to s klukama užili. Extrémně rychle to uteklo, takže i když si člověk vychutnával každý song, tak to strašně rychle uteklo. Bylo to hodně emotivní, ale paradoxně mě to nechytlo přímo v ten den a spíš jsem si to uvědomoval nějakou dobu předtím, nějakou dobu potom, takže to bylo takové jako ráz na ráz. Ale byl to skvělý koncert. Dan říkal, že už u tý poslední Princezny měl knedlík v krku a že už to na něho šlo, nějak jsme se potom ale udrželi. Zároveň je to extrémně radostná chvíle a zároveň extrémně smutná že je to naposledy. Víš, že už si to dlouhou dobu nezahraješ ty songy takhle. Protože na Světle byla super hlavně ta parta, jsme si užili každý koncert, ale zároveň tě to prostě baví tak si to chceš užít – máš tam kámoše, rodinu, takže to bylo jedno s druhým.

Když si oznámil, že budeš hrát s Pavlem Calltou, jak to na tebe působilo a působí?

To byla taky sranda, já jsem se učil ty jeho songy. Na zkoušce vytáhl jako první song Naštěstí, kde prostě nejsou vůbec žádný bicí a já ty jo co tady mám hrát? Takže jsme začali hrát song Naštěstí, kde nejsou prakticky žádný bubny, je tam jenom kytara. Tak jsem začal, Pavel to stopl a zahrej to jinak a já jak jinak, tak jsem udělal něco jiného  a on to není dobrý, to není dobrý. Teď jsem se začal potit, že si mě ani neotestuje a řekne jo neklape to běž domů. Nakonec jsem tam zahrál úplnou kravinu a Pavlovi se to zrovna v tom zvuku ve zkušebně líbilo a říkal ty jo to je dobrý, to se mi líbí. Do dneška to tak nehraju samozřejmě, ale tehdá se to líbilo. Pak jsem zahrál pár dalších písniček a pak už jsme jenom kecali a zjistili, jestli si sednem lidsky, což jsme si sedli a pak už to nabralo nějaký směr a už to bylo fajn. Tak jsme si na to plácli a pak přišel první koncert bez jediné zkoušky, hnedka rovnou na stage. Byl jsem nervózní. A ten koncert byl fajn. Já jsem si ho moc užil. Byl prakticky bez chyby zahraný, nějaká nuance tam byla, pořád to bylo první hraní, ale dalo se to a tak. Takže to byla velmi příjemná zkušenost, měl jsem z toho radost a pak už jsem se jenom těšil na další koncerty.

Co s nynější kapelou Pavla Callty chystáte v nejbližší době? Případně je něco, co plánujete, o čem lidé ještě moc neví?

Já se přiznám, že tady v tom já asi nemůžu moc jako vypouštět věci ven, protože přece jenom Pavel je zase trošku jiná liga. Ale na co se můžete těšit, tak určitě spousta koncertů, protože přes léto jich nebude málo. U Pavla je super to, že nikdy není žádný koncert stejný. Ve Světle jsme měli naprogramovaný celý koncert a jeli jsme podle daného playlistu. U Pavla playlist slouží jenom jako nějaký seznam potencionálních songů, které zahrajeme. Pavel si vždycky podle nálady jakou mají lidé řekne: „Hele dáme tohle.“ A fakt dokáže tak skvěle pracovat s publikem a vycítit jejich náladu. Žádný koncert fakticky není stejný. Vždycky je to jiné. Vždy záleží na náladě, s jakou na stage přijde, záleží na energii, jakou mu lidé vrátí. A je to Pan muzikant každopádně. A hlavně je to zarytý rytmik, což pro mě je celkem bič, protože on hraje nebo většinu písniček hrajeme jako bez podkladu že k tomu nemáme jako klik, tak člověk musí držet ten rytmus podle nějakého vnitřního metronomu a Pavel je prostě fakticky jako od přírody rytmik, takže když uhnete o jedno BPM nohoru nebo dolů tak to prostě pozná.  Což pro mě je naprosto úžasné, že to někdo tak v sobě má. Je to obrovitánský talent a pro mě zase jako  trošičku změna, takový jako návrat k těm bubenickým kořenům, kdy vlastně bubeníci vznikli pro to, aby ten rytmus drželi a u toho Pavla je to vždycky takové, že mě to hraní s ním motivuje k tomu se zase vrátit k tomu jádru, proč ty bicí vlastně existujou a zase se zaměřit na takové to gró proč je bubeník vlastně bubeníkem. Což je strašně fajn.

Vnímáš rozdíly v přístupu k muzice v různých částech republiky? Například ve srovnání Prahy, Brna a Ostravy?

Je to hodně jiné a také si myslím, že hodně subjektivní, protože každý to může vidět jinak. Ale obecně, když vidím, jak se chovají lidi z kapel v Ostravě, jak se chovají lidi z kapel v Brně, jak je to potom v Praze, tak je to obrovský rozdíl. Největší rozdíl je samozřejmě v tom, jak lidi vystupují navenek. Pražáci jsou prostě holt takoví více řekněme jistější v některých věcech, nebo si to aspoň myslí, a chodí trošku s víše postavenou bradou a nosem na stage. Ale mnohdy mají proč, protože tam jsou obecně kvalitnější muzikanti. Co se týče Ostravy, tak tam můžete vidět, že ty kapely to dělají fakt dobře. Hrají pro lidi a dělají hudbu s tím, že má daleko větší drive a motivaci než ty pražské kapely. Pražské kapely přijdou a my jsme kapela z Prahy tak to tady nějak zandáme a půjdeme, shrábneme nějaký éčka (eura) a půjdeme domu. Kdyžto ostravské kapely řeknou ty jo my hrajeme koncert, to je super. Jsou daleko vděčnější za příležitosti a to vlastně odráží i to, když potom vidíte největší a nejsrdečnější kapely, tak to jsou kapely, které se vyšvihly hlavně vztahem co mají s fanoušky a co pro ně dělají. Za mě jsou iniciativnější tyto kapely. Když jdeme na jejich koncerty, tak uvidíte trošku zajímavější show, uvidíte zajímavý stage design, bude tam i pěkný merch. Budou myslet zkrátka na všechno a ten zážitek nebude jenom z hudby. Když máte pražskou kapelu, tak mají třeba někdy větší fame, ale na druhou stranu lidem předají jo já tady jsem jako interpret, tady máte písničky a hotovo. Ta přidaná hodnota tam není až tak velká.

Já jsem zastánce, že ten stage design by měl mít své místo a je na koncertech strašně důležitý. Paradoxně nevím, odkud je Pam Rabbit, jestli z Prahy nebo Čech, ale teď asi nejvíc z české hudební scény mě baví právě ona. Protože ať už se to týká produkce nebo živého vystoupení, kdy dokázala udělat sama za sebe show s dobrými songy, krásně komunikovat s lidma, tak mi tam vůbec nechybělo, že zrovna na té akci žádný stage design neměla. Teď už nějaký mají, vylepšují a věřím, že až budou mít trošku větší rozpočty, tak tam přidá něco fakt bombastického.

Co děláš pro muziku?

Dýchám pro muziku. Žiju pro muziku. Já se přiznám, že to je fakt taková moje neduha trošku. Jsem fakticky prostě bubeník, tím to začíná, tím to končí. Takže se věnuju hlavně tady tomu nástroji. Co dělám dál, tak mě hrozně baví stage design a několik stageí jsem i navrhoval, potom byl jako na koncertech a i naše stage, když jsme dělali s Easy Steps, tak šly vždycky z mojí režie. Takže tady dohlensto je něco, co mimo ty bicí nějak ještě ovládám, že se v tom orientuju nebo postavit nějaký stage design co by stál za to, ale jinak jako produkční věcí nebo jiné hudební nástroje, tam jsem ještě nedošel.

Co dělá naopak muzika pro tebe?

Dělá mi radost a ubírá mi spoustu volného času, extrémně mnoho peněz, někdy mi něco sypne zpátky, ale hlavně je to asi taková…když to řeknu jinak, tak si nedovedu představit, že bych měl život bez muziky nebo že bych nehrál na bubny nebo jakkoli se v tom neangažoval nebo nechodil na koncerty. Zrovna navštívím obrovitánskou fůru koncertů. Posledně jsem byl na Coldplay a na jednu stranu je to fajn, protože fakt vidíte takové emoční výkyvy nebo výlevy kde na těch koncertech jsou něco, co jinde neuvidíte. Na druhou stranu jak jsem jich viděl už tolik, tak jsem hodně náročný posluchač.

files/Fotky ke článkům/Vašek Nytra Vidlička/.big/IMG20240621121352.jpg

S Vaškem Nytra Vidličkou

Témata