Kapela, která nikoho neuráží, zároveň nemůže nikoho oslovit, říká Poly z Insanie

Insania vznikla v roce 1987, ale zkušenost s hraním v kapele jsi měl ještě předtím. Jak vypadaly tvé hudební prvopočátky?

Tu první kapelu jsme si založili se spolužáky na gymplu. Oni ale poslouchali trochu měkčí věci typu Mišíka a já byl okouzlenej tvrdším metalem, kterej se teprve začínal prosazovat, takže jsme se rozcházeli ve směru, jakým by se to mělo ubírat. Pak jsem potkal kluky z Ruční brzdy a ti hráli fakt tvrdě, což se mi líbilo, takže jsme se dohodli, že spolu založíme novou kapelu. No a to byla Insania.

Máš pocit, že vám působení v různých předchozích kapelách během rozjezdu Insanie pomohlo?

My jsme těch zkušeností neměli moc, takže jsme pořád objevovali a zjišťovali něco nového. Vlastně jsme vůbec nevěděli, co to doopravdy znamená mít kapelu. Prostě nás to bavilo; zkoušeli jsme, vymýšleli jsme písničky a nad ničím moc nepřemýšleli, šlo to tak nějak živelně z nás. Ze začátku jsem dělal hudbu a používali jsme Malečkovy texty, protože jich měl hrozně moc napsaných dopředu.

Kdo z vás vymyslel název?

Maleček s Vrbíkem. Oni si tenkrát z latinskýho slovníku vypsali různý slova, co jim přišly dobrý, a z těch jsme vybírali. Insania znamená latinsky šílenství nebo duševní porucha, a nám přišlo, že to tak nějak sedí.

Bylo těžké získat první posluchače?

Ani ne, na konci těch osmdesátých let, když Insania vznikla, se totiž celá ta scéna teprve začínala formovat a kapel, který by uspokojily na druhou stranu celkem početný metalový publikum, moc nebylo. Byli jsme jedni z úplně prvních, kteří definovali extrémní metal a hard core. Ani jsme nepotřebovali žádnou cílenou propagaci, jakmile se rozkřiklo, že je tady podobná kapela, bylo na koncertech plno. Než nás zakázali, stihli jsme jenom tři, každopádně ani potom jsme si na nezájem nemohli stěžovat. Ten zákaz nám totiž paradoxně dost pomohl, protože ve chvíli, kdy je něco zakázaný, to všechny začne zajímat ještě víc. Dneska je to už úplně jiný, ta konkurence je obrovská.

Znamená to, že dřív bylo hraní v kapele snazší?

Má to svoje klady a zápory, dneska je každopádně mnohem lepší to, že nikdo nikomu nediktuje, co má dělat. Taky dostupnost různých aparatur a nástrojů je mnohem lepší, tehdy bylo vybavení mizerný, a dneska seženeš za pár tisíc výborný. Když začínáš hrát, je skvělý, že ti stačí otevřít YouTube a můžeš se zdarma učit od těch nejlepších. Ta nevýhoda je v tom, že je kapel pomalu víc než posluchačů a publikum je přesycený, takže člověk musí přijít s něčím opravdu mimořádným, aby se prosadil.

Kam se podle tebe posunul za těch sedmatřicet let metal jako žánr?

Dřív to byla jakási rebelie, který se starší generace bála. Dneska to spousta lidí vnímá jako takovou zaprděnou škatulku pro strejce, protože metal běžně poslouchají lidi šedesát plus.

Když se člověk kolem sebe rozhlédne na koncertě Insanie, nevidí jenom ty „šedesátileté strejce“, ale taky spoustu mladých lidí. Čím to je, že Insania pořád přitahuje nové posluchače?

Já fakt nevím. To, že jsme vůbec vydrželi spolu, je hodně o toleranci a o tom, že nemáme přebujelý ego, na to většina kapel totiž po nějaký době dojede. Navíc se tím nikdo z nás neživí, děláme to pro radost, a proto si můžeme dát načas a pustit ven jenom věci, se kterými jsme fakt spokojení. Já vždycky dbal na to, abysme se někam posunovali, protože není nic horšího, než když kapela drhne dvacet let to stejný. Baví mě překračovat tradiční škatulky žánrů a zatahovat do tvrdý muziky i jiný vlivy, třeba rap. Díky tomu jsme asi zajímaví nejenom pro mladší lidi, ale taky recenzenty, kteří mají v hudbě obecně lepší rozhled než většinový publikum. Dost často takový ty ortodoxní metalový fanoušky štveme, protože tam zatahujeme ty jiný prvky, a oni pak píšou na Facebooku, co je to za hnusnej hip hop. To mě baví, protože si myslím, že kapela, která nikoho neuráží, zároveň nemůže nikoho oslovit. Vždycky musíš někoho nasrat, aby někdo druhej byl spokojenej.

Myslím, že je v tom nejenom vaše snaha se vyvíjet, ale taky obrovská aktuálnost textů, které v hojné míře reagují na současné dění.

To určitě, přijde mi důležitý, aby se kapela nějak vyjadřovala k věcem, který ji obklopují, a zároveň si z nich dělala psinu, protože si stojíme za tím, že hudbu chceme tvořit s nadhledem a ironií. Ty texty samotný jsou vyceděný krví, trávím nad nima spoustu času a nepustím je dál, dokud z toho nemám  dobrej pocit. I proto odmítám všechny nabídky od jiných interpretů, jestli bych jim nechtěl něco napsat; nejsem ochotný to utrpení podstupovat pro nikoho jinýho než pro sebe.

Skládáš je výhradně sám, nebo někdy pracuješ s celou kapelou?

Kluci jsou zvyklí nechávat texty na mně a nijak je nekomentují. Jiný je to u hudby, tu sice nějak navrhnu, ale pak to debatujem společně a předěláváme ty pasáže, se kterýma nejsme spokojení. Každý člen kapely si doladí svůj nástroj, ale zbytečně ho neprosazuje na úkor kvality písničky.

Jednou z nejvíc viditelných změn, kterou si Insania během let prošla, je změna primárního jazyka, ve kterém písně skládáš.

Je to tak. Na začátku devadesátých let, po pádu železné opony, jsme měli ambice tlačit se ven, a proto byly písničky hlavně anglicky. Sjezdili jsme Evropu i USA a naše alba se distribuovala v menším množství do celýho světa. Nejdřív ty koncerty venku celkem táhly, protože všichni byli zvědaví na kapelu z Československa, ale postupně to upadalo a už se to vůbec nevyplácelo finančně. Koncerty v zahraničí, tím, jak musíš jezdit mnohem větší dálky než u nás, jsou na peníze náročnější. Takže jsme pak venku hráli míň a míň, až jsme úplně přestali, což zároveň dokládá to, že od nějakýho čtvrtýho pátýho alba už jsou všechny písničky česky.

Máš oblíbenou skladbu nebo album?

Moje nejoblíbenější písně jsou ty, který schytaly nejvíc hejtů. Takže třeba Ať kypí žluč, kde si utahujeme ze slušných Čechů a vůbec těch lidí, kteří se svou vysokou školou života rozumějí úplně všemu od uprchlíků po mezinárodní spiknutí. Pak se nám povedl Placatej svět, o kterým jsem nejdřív myslel, že to bude jenom takovej náš interní vtípek, ale pak nám začali psát lidi, ať se nevyjadřujeme k něčemu, čemu nerozumíme, a ukázalo se, že i u nás je spousta těch, co doopravdy věří tomu, že žijeme na placce. 

Videoklip k Placatému světu je výborně propracovaný. Kdo za ním stojí?

Ten videoklip je postavenej na reálným příběhu dobrodruhů, kteří před třemi lety vypluli z Itálie v bárce hledat konec světa a jejich dobrodružství nakonec po pár kilometrech ukončila pobřežní policie, myslím, že k jejich dobru. Točil to Cyberolas a původně jsme mysleli, že to udělá nějak zemanovsky: nedokonalá animace, třeba rozpohybovaný vystříhaný postavičky. On se k tomu postavil až hollywoodsky s efektama a tak. Což samozřejmě dopadlo výborně, i když ta naše původní představa byla jiná.

Měl jsi někdy chuť s Insanií skončit?

Kolem alba Out to bylo hrozně prázdný, strašně jsme kalili, i na koncertech, a pak jsme hráli opilí, takže ty vystoupení vůbec nebyly dobře zahraný. Navíc jsme měli klávesistu, kterej nemohl být na všech koncertech. Tak nějak mě to hraní ani moc netěšilo, měl jsem pocit, že jdeme dolů. Pak jsme začali dělat na albu Rock´n´Freud a já se rozhodl, že tomu dám všechno, a když se to nepovede, seknu s tím a budu se realizovat jinak.

Jak to nakonec dopadlo?

Dostali jsme prvního Anděla. I když to album za nás zdaleka nebylo dokonalý, šlo o počátek našeho současnýho zvuku a pomohlo nám to odrazit se ode dna. A taky jsme tím nabrali nějaký nový fanoušky.

Aktuálně pracuješ na novém projektu Poly Noir. Na co se ohledně něj můžeme těšit?

Ten projekt vyplynul z toho, že jak jsem starší, poslouchám muziku, která není tak hlasitá a divoká. Mám rád silný ženský hlasy, třeba Lanu del Rey a nebo právě dark country a westernový melodie, ze kterých Poly Noir vychází. Písničky v tomhle duchu se mi nakupily a já se rozhodl, že si je nebudu nechávat jenom v šuplíku, ale udělám z nich album. Původně to měl být jenom studiovej projekt, ale vydavatel mě přesvědčil, že jestli se to má prodávat, musí to být i naživo. Zatím jsme domluvili dva křty, v Kabinetu múz v Brně a druhý v Praze v Crossu. Pak uvidím, jakým směrem se to bude ubírat dál.