Jiří Krhut: Muzika mě přepíná do jiného světa

To, že dělám muziku. A dělám ji proto, že se v tom cítím dobře. A když se cítím dobře, a tu muziku produkuji, tak se cítí i posluchači dobře. Je to takový jednoduchý kolotoč. Prostě píšu a skládám, protože mi to dělá dobře a dělá to dobře i lidem.

Muzika mě každopádně přepíná do jiného světa. Někdy se mi hlavou honí scénáře, které mě příliš netěší, mnohdy spojené s úzkostí - má mysl je neskutečně tvůrčí… A hudba mi pomůže, stačí si zazpívat. Je to snadné a funguje to od nepaměti. Asi ty moje nejlepší písničky vznikly v době, kdy mi prostě nebylo úplně fajn.

Když píšu, jsem zabraný několik hodin do textu, a když se pak vynořím, tak to, co mě štvalo, je emočně dál a už se mě nedotýká. Když skládám texty a píšu hudbu, tak vlastně medituji.

Mnohdy si nápady nahrávám do mobilu při vycházkách, doma pak sepisuji a kombinuji, až mi vyjde text, za kterým si stojím. V průběhu skládání nikdy nevím, kde skončím, ale je potřeba v písních i přemýšlet. Protože pokud posluchače chytne třeba refrén, většinou je pak schopný vnímat píseň jako celek. Snažím se, aby texty nezapadly do patosu, ale držely si nostalgii, která má, podle mě, pozitivní nádech. Na práci dokážu být soustředěný, po ní pak klidně blbnu. 

Čeština má svá pravidla a hudba také – zmínit můžu těžké doby. Snažím se, aby akcenty a přízvuky byly tam, kde mají být a písničce to prospělo. Myslím si, že by se to mělo ctít. A já se o to snažím.

Zlomový okamžik nastal v roce 2012, kdy jsem dostal nabídku hrát na bicí s kapelou Neřež a začali jsme doprovázet Marii Rottrovou. Tehdy jsem se rozhodoval, jestli zůstanu učit nebo se budu věnovat hudbě. Nějak jsem cítil, že v hudbě budu sobě i světu potřebnější a prospěšnější.

Rád bych ji koncem listopadu vydal. Jmenuje se Zatahuju pupek a vkládám do ní pocity z období mého aktuálního věku. Není to legrace jako na Čapkárně, neobjevuje se tam tolik milostných písní jako v době kapely Nedivoč či atmosféra textů, které zpívá Štěpán Kozub na desce Prásknu bičem... Je to spíš zpověď z posledních pěti let, kdy jsem mimo jiné prožíval i odchod obou rodičů.

Jsme ve fázi, že desku natáčíme, grafik už realizuje nápad na obal. Rád bych ji po vydání aspoň půl roku nechal žít fyzicky.

Dlouhodobě spolupracuji s mým kamarádem Pavlem Sotoniakem z kapely Bandjeez. V minulosti jsme spolu hráli paralelně dokonce v šesti kapelách. On je geniální aranžér hudby, s dokonalým vnímáním. Zmínil bych také Johanu Freywaldovou, která zpívá nádherně. Prostě spolupracuji s pokornými a vstřícnými lidmi, které hudebně a hlavně osobně dobře znám.

Rád bych nechal písničkám jednoduchost. Někdy není nutné je „čančat“ a lidé je přijmou přesně takové, jaké jsou. Nechci si hrát v muzice na něco, co nejsem. Můj hlas by možná těžší aranže neunesl.

Jsem rád, že nejedu jen v jedné linii, ale že jednou hraji samostatný koncert, podruhé Varieté, vystupujeme společně se Štěpánem Kozubem… Opustil jsem spoustu kapel, abych mohl dělat to, co mě naplňuje.

Mimo to se chci také soustředit na mou knihu, která ponese název Krhutoviny a měla by vyjít na jaře.

Teď na podzim mě čeká ještě poměrně velké turné po Austrálii, v pěti městech budu hrát svoje Varieté.

Velmi mi to lichotí. Nedělám práci se záměrem „oslovit určitou generaci“. Dělám vše přirozeně a naplňuje mě, když vidím, jak se lidé baví. Dodává mi to elán k tomu jít dál. Publikum beru jako celek a děkuji, že ho můžu bavit.

Zmíním Ostravu. Ta je skvělá v tom, že je přímočará, přísná, upřímná a uvěřitelná. Buď vás přijme nebo nepřijme. A čeká, jestli vydržíte. Radost si tady lidé dělají uměním, nehledají alternativy, dělají muziku tak, jak cítí.