Metoděj Klokočka o novém albu: Baví mě tvořit hudbu tak, jako nikdo u nás

Patnáct nově vydaných nahrávek obsahuje Metodějovu tvorbu od hry na akustickou kytaru doprovázenou zvukem harmoniky až ke zpěvu vlastních textů. Album jako celek má atmosféru nefalšovaného folkového country i díky podpoře nástrojů country muzikantů z celého světa. Nebojí se však místy vykročit za hranice zvyklostí, kdy čistou akustickou hru u některých písní, doplní plný zvuk elektrické kytary. Té se chopil Metodějův bratr Jan Klokočka například v singlu Kdo naslouchá.

Může se country probít na vrchol hitparád, nebo je jeho ústup nenávratný? Kde se vlastně tento dnes dost opomíjený styl vzal v duši mladého umělce? Nejen na to jsme se Metoděje mohli zeptat.

Kde se ve Zlíně objevilo country? Jak ses k němu dostal a začal tvořit?

Ono to vůbec nesouvisí nijak se Zlínem ani okolím města. Já jsem se do svých asi patnácti let o country vůbec a ani o akustické žánry absolutně nezajímal. Úplně mě to míjelo, popem jsem dá se říct pohrdal a vůbec jsem ho neposlouchal. Spíš jsem si ve škole psal texty, ale hudbu jsem neskládal, ani jsem na nic hrát neuměl. A to ještě byly spíš rýmovačky, z kterých by se třeba dal udělat nějak rap, s country to nic společného nemělo. Pak jsem se dal dohromady s jedním kamarádem a začali jsme se snažit o hudbu společně. On taky začal psát texty a dlouho jsme k nim hledali instrument, protože jsme neměli kapelu a ani jeden z nás neuměl žádný nástroj hrát. Postupem času jsme došli k tomu, že nějaké beaty dělané online jsou o ničem a já si koupil první kytaru.

Do toho se vložila situace, že jsme se spolu sestěhovali do domu kamarádova otce, který v něm čas netrávil. Navštěvovali jsme stejnou školu a trávili spolu čas víc. To bylo období asi rok nebo rok a půl. U toho domu právě byly ovce, koně, celkově tohle prostředí koňáků. No a tam když člověk drží kytaru, sedí u ohně nebo kydá hnůj, tak nemá zrovna chuť pouštět si beaty z telefonu a něco do nich rapovat.

Takže to šlo spolu ruku v ruce, první kytara, začal jsem objevovat první folkaře a postupně jsem se dostal k modernějším věcem. V tomhle období jsem ani nikde venku nevystupoval, jen jsme byli s tím kamarádem, kdy já jsem hrál na kytaru a on zpíval, jenže se naše cesty nějak rozdělily a tím, že jsem začal skládat sám svou tvorbu a začal jsem se víc stýkat s lidmi okolo folku, tak jsem si uvědomil, že je to žánr, který v Česku dost rezonuje, a dokonce i u mladých lidí. Ne zrovna tady ve Zlíně, ale když dálkově studuji v Praze, tak vídám spoustu klubů a autory a autorky, kteří hrají autorský folk moderní. Ty na mě ale většinou moc tíhnou k popu, nebo jsou až moc alternativní.

Postupně jsem proto objevil, že v Americe country vzniká doteď. Když se podíváme na Česko, mělo u nás nějaký směr, kam se od padesátých let rozvíjelo, ale jen do roku osmdesát devět, kdy se jeho vývoj zastavil. Zůstal tu folk, nenadávalo se už na komunisty ale na jiné věci, kdežto v Americe to country šlo pořád dál. Takže jsem začal poslouchat západní moderní tvorbu, tou se inspiruji, a hlavně mě baví. V česku je to docela mrtvý žánr. Jasně, lidi si něco zakřičí u ohně, ale přece jenom to není to, co z country chci dostat já, country u nás není o textu, prostě tam hodíš Mexiko, zní to hezky a zasmějeme se tomu, narazíme si kožený klobouk a sedíme u ohně. Ale na západě právě jsou lidi, kteří umí do moderního country vložit smysluplný text. To je to, co mě baví.

Takové lidi najdeme i u nás, ale zaobalují texty v alternativnu. Mě baví tvořit hudbu tak, jako to u nás nikdo nedělá.

Myslíš si teda, že je tenhle hudební styl na ústupu a už se do „mainstreamu“ nevrátí, nebo naopak věříš, že ještě není jeho dnům konec?

Ono je to něco úplně jiného. Občas to někteří lidi přirovnávají jako způsob návaznosti na místní scénu. Ale já ji v tom nevidím. České trampské country mě nikdy neinspirovalo. Nemyslím si o sobě, že bych měl hledat staré publikum, které tu zbylo. Nemyslím si, že by moje tvorba v osmdesátkách byla přijata jinak. Dnes má country jiné vyznění, když si pustíte Luka Combse, není to to stejné, jako když posloucháte Johnnyho Cashe.

Kladeš důraz na texty, tvoje mají nějaký hlubší podtext? Odkud čerpáš inspiraci, když píšeš?

Obecně hudebně jde ta inspirace ze západu. Ale texty jsou víceméně pořád to stejné do kola. Už to řeklo a zpívalo tisíc lidí a já si myslím to samé, jen to znova řeknu jinak, vlastními slovy. Pro někoho to můžou být náhodné slova, pro mě zas mají určitý osobní význam. Někdo jiný v nich zase najde něco nového, jinou interpretaci. Napsal jsem lovesong a na koncertu mi kdysi někdo řekl, že je to super protestsong proti válce. Jeden text prostě může vyvolat úplně jiný konec. To se mi líbí.

Nové album Konce a začátky je už několikáté, v čem je speciální oproti předešlým aktivitám?

Je to moje třetí album. První bylo hned ze začátku, kdy jsem sesbíral songy, co jsem měl staré, nové, vzal jsem je a nahrál je jako demáče na mikrofon. Ale tohle je první víc profi album, je celé kapelové a stojím si v něm za každým jedním songem. Není v něm žádná výplň, u které bych si řekl, že tam bude, jenom protože už je napsaná a nevím co s ní. Všechno v albu pro mě má smysl, od jednotlivých písniček až k jejich pořadí. To album je něco pro mě nového. Nový začátek, proto ten název.

Akustická kytara a harmonika jsou tvoje nástroje, ale v novém albu je nástrojů víc, na elektriku s tebou například hraje bratr Jan. Je to čistě hudební volba, nebo jde i o nějakou bratrskou nostalgii?

Za rok a půl od posledního alba jsem si sbíral kontakty na lidi, se kterýma jsem měl dobrou zkušenost a věřím jim. Už jsem nechtěl jen domácí nahrávky. Původně jsem měl třicet pět songů, nakonec zůstal v albu patnáct. Právě ty, které mi s těmi lidmi dávaly smysl.

To mě na procesu bavilo. Nikdo z muzikantů neplnil moji představu. Vnesli do písniček kus sebe a hráli tak, jak to cítili. Bylo to jiné, než jsem čekal, překvapovali mě, hlavně pedal steely albu dali kouzlo, v Česku na ně hraje pár lidí, ale styl, který jsem hledal, jsem našel až u kluků v Memphisu a druhý byl z New Yorku.

Basové linky mě občas napadly, ty jsem si pak nahrával sám, ale opravdu to byla spolupráce všech těch lidí, které jsem zmiňoval. To oni jsou ti lidi, kteří mi rozumí a chápali mou myšlenku, bez nich by to nešlo. Kdybych chtěl po Mozartovi, aby hrál jako Bach, nešlo by to a nebylo by to ono, přestože je to úžasný hudebník. I proto jsem hledal tak daleko, aby si to sedlo.

Jaký je tvůj hudební cíl a jaký máš hudební sen? Liší se, nebo jde o jednu a tu samou věc?

Můj hudební cíl a sen zároveň je protlačit do Česka country muziku. Dostat ji na festivaly velké, stadiony, do povědomí co nejširší veřejnosti. Pro mě byl skvělý pocit country tehdy objevit. Bylo to pro mě něco nového a myslím, že by to mohlo podobně oslovit i ostatní lidi. Je tu podle mě obrovská díra a tu je škoda nezaplnit.

Kdyby ses nakonec mohl zeptat sám sebe ty? Ať jako novinář nebo fanoušek.

To bys mě musel nechat přemýšlet, ale… Kdybych se potkal, tak by to bylo, „NA CO ČEKÁŠ S O2 ARÉNOU?!“ (smích)

Ale teď vážně, ta by ve výhledu pár let být mohla a chci ji. To se dotáhne. Ale teď chystám jiné menší akce. V březnu bude Praha, v dubnu zase Zlín, ale nechci to rozvíjet, teď už mi jedna odpadla. Takže to pak budu ventilovat na sitě až bude jisto. Mezitím chystám set, budou koncerty o něčem jiném, než byly doteď. Chci hrát i s bráchou, ne jenom akustika, ale pěkně plnější zvuk.