Francis Laure je známý především díky jeho videoobsahu, kde uživatelům sociálních sítí Tiktok a Instagram přibližuje příběhy slavných kapel a umělců, především z rockové scény. Při videu ze série "příběh náhodné kapely do dvou minut" překvapil, když vylosoval místo náhodného umělce sám sebe a slíbil vydání prvního EP.
14. listopadu na Spotify opravdu vychází EP s názvem A Thousand Pieces, po singlech Night walks a Existential crises jde o první rozsáhlejší počin Francise. Ani tentokrát nechybí jednotlivým písničkám autentičnost a emoce, se kterými A Thousand Pieces vznikalo od samotného začátku.
Kudy ale vede cesta kluka, který přeříkává fakta v krátkých videích k vydávání vlastní tvorby? Jsou tyhle cesty propojené? O tom nám nejvíc může říct Francis Laure sám.
A: Vezměme to od začátku. Je opravdu tvoje tvorba videí začátkem všeho hudebního dění?
Hudbě jsem se věnoval mnohem dřív. Byl to vlastně docela zajímavý příběh. Začalo to na Silvestra 2016, do té doby jsem nebyl nijak tvůrčí. Seděl jsem tehdy jako puberťák sám doma, naši někam jeli, všichni kamarádi slavili a bavili se. Jen já ne. Nějak to na mě dolehlo, nemohl jsem spát. Pak mohlo být kolem čtvrté ráno, já jsem už nevěděl co se sebou a v hlavě mi začaly naskakovat rýmy.
Tehdy frčel snapchat, tak jsem zkusil nějaké verše poslat přes něj, třeba by je někdo ocenil. Ale byly tak dlouhé, že se do snapchat příspěvku nevešly, tak jsem psal první básničky do poznámek, nebylo to nic moc, ale něco to bylo. Pak jsem začal poslouchat Beatles, od nich stačil jen krůček, abych začal hrát na kytaru a z básniček se staly texty. Neberu hudbu po částech, ale jako komplexní tvorbu.
A: Už to je dost zájmů, kudy se do toho všeho ještě dostala videa?
Ze zimy do léta. Tehdy jsme jeli autem na koupaliště a v rádiu hrály klasiky jako třeba Smoke on the water, to jsem si uvědomil, že bych chtěl znát příběh těch songů. Když jsem si je ale načetl a vyprávěl je ostatním, nikdo mě neposlouchal. Věřil jsem ale, že nemůžu být jediný s takovým zájmem.
Zároveň jsem na stream.cz hltal pořad Příběh písně, ten byl ale v delším formátu. Rozhodl jsem se zkusit ty informace zmáčknout ještě na kratší čas, a tak vlastně začala moje kariéra videotvůrce.
A: Video a audio, dva světy, kdyby sis měl vybrat jeden z nich a tomu se věnovat napořád?
Tak by to byla hudba. Jednoznačně by to byla hudba. Té se věnuju mnohem dýl. Vlastní písničky dělám dlouho, hraju dlouho. Hudba je můj život a skoro vždy byla, jen jsem nevěděl, jak ji uchopit.
Když to přeženu, bez videa bych přežil. Ale neber mě špatně, video mě baví taky, ale baví mě hlavně jeho tvorba, ve videu jsem v pohodě a bavím se, jenže mě nenaplní dlouhodobě jako hudba. Hudba mi pomáhá, je mi líp, když se můžu v hudbě vypovídat.
A: Vyzpovídáváš se tedy i v prvním vydaném EP jménem A Thousand Pieces?
V první řadě se hodí říct, že písničky, které se dostaly do EP, nejsou napsané před pár dny, některé jsou starší víc než dva roky, je mi 25 let, a když jsem ty texty psal, byl jsem ještě někde jinde. Dalo by se říct, že je psal někdo jiný, než s kým se dnes bavíš. Je to mosty zpověď mého mladšího já.
A: Pomohla ti tahle zpověď?
Hodně moc. Pomohla mi ale nejen překonat určité události, ale taky je pochopit. Ty písničky jsou hodně negativně poznamenané vztahy, což spousta lidí nečekala, protože ve videích vypadám vždycky spokojeně s úsměvem. Ale jsem jen člověk. Právě díky hudbě je mi ale líp, můžu v ní projevit emoce.
Většinou mi hudba pomáhá pochopit události v životě. Nejtěžší bylo nahrát singl Can’t, ten je asi netemnější, ale i můj nejoblíbenější, až při jeho nahrávání mi došlo, o čem je vlastně napsaný. Prostě ty spojitosti sedly dohromady a složilo mě to, Can’t jsem musel nahrát znovu na druhý den, ale furt to nešlo jen tak.
A: Když si nás dovedl až k nahrávání, ve tvých videích se objevuje víc nástrojů než jen kytara. Hudbu v celém EP si dělal sám?
Hudbu jsem si sám tvořil, i když třeba na bicí nehraju. Ty jsem si vymyslel v softwarovém programu a převedl do kláves. Ale ano, všechno co se na Thousand Pieces objeví, je hrané nebo zpívané mnou. Jediná výjimka byla MonkiMon, která mi pomohla se singlem I’m Not Particular, kde nazpívalá ženský vokál. Tímhle jí ještě jednou moc děkuji.
Dál jsem si hudbu sám i mixoval a vymasteroval, baví mě pak víc, vidím celou její tvorbu a je taková jaká já chci. Je to opravdu jako moje dítě, nejradši bych snad i vzal vinyl a sám si do něj svoji hudbu vyryl.
A: Nakonec nezbývá než popřát příjemné svátky a Nový rok, prozraď čtenářům nakonec, na co se v roce 2026 mohou těšit?
Díky, já na předsevzetí moc nevěřím, dávám si spíš krátkodobé cíle, ale moc rád bych dal během roku dohromady kapelu a taky chci zvládnout první koncerty. Zároveň mám rozepsané i nové písničky, ale chci si dát chvilku pauzu. Nahrávání bylo fakt těžké a zbytečně temné.
Depresí stačilo, teď vyjde slunce a budu rád, když budete u toho.
Hudba není ohraničena žánry, financemi ani dosahy. Jsme nezávislý hudební magazín, který si dává za cíl informovat co možná nejobjektivněji o hudebním dění v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. ProMuziku je portál od muzikantů pro muzikanty, stavěný na letitých zkušenostech, hlavou a srdcem na správném místě. Pop, rock, hiphop, punk, hardcore, alterna, opera, muzikál, vážná hudba nebo undergroundová scéna. Věříme, že si na našich stránkách každý najdete ten svůj kousek společného koláče, který česká hudební obec tvoří.
Hrát, zpívat, komponovat nebo textovat jde bez nástrojů k tomu určených daleko hůř. V našem internetovém obchodě PROMUZIKU naleznete široký sortiment hudebních nástrojů a veškerého příslušenství od evropských i východních značek a výrobců s vynikajícím poměrem ceny a kvality. Podívejte se!
