Niké Vopalecká: V češtině se ještě cítím trochu jako batole, ale hrozně mě to baví. Mladí začínající umělci z Česka, ozvěte se!

S: Ahoj Niké, kdyby ses měla našim čtenářům představit, co bys o sobě řekla? Kdo je Niké Vopalecká?

N: Ahoj, to je velká otázka. Řekla bych, že jsem zpěvačka, skladatelka, aranžérka, kreativní holka z Česka z Ostravy, která se nějakým způsobem dostala do Ameriky a teď si tady můžu hrát, tvořit a učit se.

S: A v čem vnímáš rozdíly mezi životem v Americe a v Česku? V rovině běžného života, ale také v rovině hudby? Co se týče příležitostí, lidí, se kterými máš možnost se setkávat, v tom, jak tvoříš?

N: Z hlediska života je vtipné na to teď odpovídat, protože se mi život právě úplně změnil. Sice už jsem v Americe pátým rokem, ale poslední čtyři roky jsem strávila v Bostonu na škole a před měsícem jsem se přestěhovala do Los Angeles, což je hodně jiné.

Boston je studentské město, je tam hromadná doprava a celkově ten život není zas tolik jiný než třeba v Ostravě. Ale v LA je to úplně jiné. Tady musíš mít auto, jezdíš jim všude, každý den je stejné počasí – je krásně, je tady velká spousta různých lidí… A to město nemá žádné centrum, je roztahané na všechny strany. Že bys šla po ulici a potkala někoho, koho znáš, to se tady v podstatě nemůže stát.

Co se týče hudby, přestože je tady velká konkurence lidí, kteří tady přišli tvořit umění různého druhu, tak je tady i spousta příležitostí. A taky mám pocit, že si tu lidé chtějí pomáhat. Za ty poslední týdny, vždycky, když někoho potkám, tak ten člověk mě chce hned seznámit s někým dalším, což je velmi inspirativní. Ani jsem netušila, kolik různých povolání a rolí je, ať už v hudbě, filmu nebo animaci. Je to zajímavé. Pořád si na to zvykám.

S: Zmiňuješ, že ses právě přestěhovala z Bostonu do LA, bylo to z důvodu nějaké příležitosti?

N: Jojo, v podstatě jo. Spousta lidí, kteří dokončí tu školu (Berklee College of Music), se potom přestěhuje. Často do LA, New Yorku, Nashville nebo zpátky domů. A já jsem věděla, že tady můžu ještě chvíli být, protože mám platné vízum. Tak jsem si říkala, co bych ještě chtěla zkusit, a rozhodla jsem se jít sem. Vždycky mě totiž zajímalo, jak v LA ta branže funguje a měla jsem tady i nějaké kontakty a lidi, se kterými jsem se chtěla spojit.

S: Plánuješ se časem vrátit do Česka? Nebo přemýšlíš i o nějaké úplně jiné destinaci, případně chtěla by ses usídlit v Americe?

N: No, beru to tak krok za krokem, úplně nevím… Ale myslím, že se vrátím do Česka, určitě mě to táhne zpátky.

S: Letos jsi vydala svoje debutové album Another Garden. Když jsem to poslouchala, automaticky mi v hlavě svítila tři slova: síla, jemnost, srdce. Souhlasíš s těmito slovy? A jaká tři slova napadnou v souvislosti s albem tebe?

N: Wow, to je krásné, to se mi líbí, to bych si taky dala tahle slova. První, co mě napadá je otevřenost. Uvědomuji si, že toto album vnímám jako vstup k tomu, že mám vlastní písničky sama pro sebe. Sice jsem vždycky hrála s kapelou a psala pro jiné lidi i pro sebe, ale přece jen je to jiný pocit, že tomu dáš to úsilí a pak to můžeš vydat. A pak nevím, jak shrnout tu další myšlenku do jednoho slova…

S: Klidně to popiš.

N: Možná experimentace… nebo takové hraní si. Pro mě byl celý proces té tvorby hrozně hravý. Sice jsem měla nějakou vizi, ale na začátku jsem ještě nevěděla, že to bude zrovna těchto sedm písniček, ani jsem neměla konkrétní koncept. A tím, že jsme to dělali na té škole, tak jsme měli přístup do studií a měla jsem tam spoustu kamarádů, kteří při tom byli se mnou. Takže v podstatě celé minulé léto jsme strávili ve studiích a zkoušeli jsme různé věci. Pokaždé jsme chtěli zkusit něco jiného, řekli jsme si: pojďme zkusit nového kytaristu, pojďme zkusit jiný mikrofon a vlastně to bylo opravdu takové hravé. Takže možná hravost je to slovo.

A věděla jsem, že i kdybychom to nevydali, tak už jsme vyhráli, že to celé mělo smysl a strašně moc jsem se toho naučila. A to, že jsem to mohla vydat, byla taková třešnička na dortu. Myslím, že je důležité, aby hudebníci vydávali muziku jednak sami pro sebe, je hezké, jak to vždycky ukončí nějaký ten projekt nebo kapitolu, ale také pro ostatní lidi, že si to mohou opravdu poslechnout. A máš to potom i jako takový archiv svého vlastního růstu, rozvoje a života vůbec.

A třetí… no možná cit nebo emoce… nebo možná hloubka. Myslím, že tady jsem se s těmi písněmi učila nebát se jít do hloubky textově, ale i hudebně. Snažila jsem se sama sebe posunout dál, abych nezůstala jen někde, kde je mi pohodlně.

S: Já o tobě vím, že jsi věřící a nevím, jestli jsem si to tam hledala a nacházela záměrně, ale měla jsem pocit, že se v těch písních víra prolíná. Je to tak nebo jsem si to tam vsugerovala?

N: Wow, v čem jsi to třeba vnímala? Máš nějaký příklad?

S: Například v písničce Eclipse jsem to hodně vnímala. Nebo celkově jsem v těch všech písních často slyšela motiv strachu a následného hledání klidu, přijetí, bezpečí. Měla jsem při poslechu takový příjemný pocit ubezpečení, že na nic nejsem sama, že vždy mám oporu…

N: Jo, díky, určitě je to tak. Ten motiv strachu nebo obav a vlastně toho nacházení klidu v rámci toho, čeho se teda můžu držet, o co se můžu opřít tady v těch emocích, to je určitě něco, co jsem hodně prožívala ve svém životě. Což si myslím, že se hodně podepsalo i na tom albu, právě třeba v různých tématech.

Řekla bych, že moje víra nebo vztah s Ježíšem nebylo něco, na co jsem přímo myslela nebo přímo o tom psala – v žádné písničce, ale tím, že je to velkou součástí toho, kým jsem, tak jsem si vlastně taky až zpětně uvědomila, jak se to v některých věcech podepsalo. A vlastně jsem ráda, protože přestože to nebyl záměr, je to velká součást mého života a dodává to těm písničkám tu hloubku a ještě i nový rozměr. A za to jsem vlastně moc vděčná.

S: Tvoje předchozí tvorba a celé album je v angličtině, až na jednu píseň – Ticho po bouři, která je v češtině. A v češtině je také závěrečná část písničky She. Proč ses tak rozhodla, je v tom nějaký význam, záměr?

N: U té písničky She to bylo velmi záměrné, protože ta písnička je o domově, o konceptu hledání domova, nového domova. Tu písničku jsem psala asi druhý rok toho, co jsem byla tady v Americe, a měla jsem pocit, že ta písnička není úplná, že jí něco chybí. A pak mě úplně přirozeně napadla tady ta sloka – nebo některá ta slova, a pak jsem to dopsala a přišlo mi, že to tak má být, že by to tím mělo skončit. Takže u téhle písničky to bylo velmi záměrné.

To Ticho po bouři až tak záměrné nebylo. Vlastně jsem sama sebe překvapila, když jsem tu písničku začala psát. Myslím si, že je to první česká písnička, u které jsem měla pocit, že se té češtiny až tak nebojím. Psát v češtině pro mě totiž vždycky byl fakt porod. To, co bych anglicky napsala třeba za deset minut, mi česky trvalo i dvě hodiny. Ty moje texty v češtině byly strašně krkolomné, chtěla jsem respektovat ten jazyk, ale nevěděla jsem vůbec jak.

A při psaní Ticha mě přirozeně začala napadat česká slova, tak jsem se na to zaměřila a mám pocit, že je to první česká písnička, kterou jsem dokončila sama pro sebe a řekla jsem si jo, tohle mi dává smysl a líbí se mi to. Ona je i hudebně taková trochu jiná než zbytek alba, je taková trochu šílená, ale určitě jsem věděla, že ji na tom albu chci.

Vnímám ji jako součást toho experimentu, té hravosti i té otevřenosti vlastně… Když si to tak vracím, mám pocit, že to byl takový vstup do češtiny pro mě. Protože teď píšu a chci psát česky mnohem více, protože mi to připadá super a důležité. Měla jsem i jiné české kandidáty, kteří se nakonec nedostali, možná se dostanou příště.

S: Takže vyjadřuje se ti lépe v angličtině?

N: Jo, určitě jo. Částečně asi z důvodu, že jsme tak obklopeni anglickou muzikou, víc se ti to dostane do hlavy. A já u sebe vnímám, že to, co zrovna poslouchám, velmi ovlivňuje způsob, jak ji píšu.

Druhá věc je, že angličtina ti toho mnohem víc odpustí, můžeš si s tím hrát, tak zvláštně ten jazyk ohýbat. Ale v češtině, když člověk chce respektovat ten jazyk, protože to je nádherný jazyk, tak v té hudbě na to musíš jít úplně z jiné strany. Takže mám pocit, že teďka se to tak učím, že víc poslouchám české umělce, víc se snažím zjistit, jak k tomu jazyku přistupuji, jak přistupuji k těm příběhům, aby to neznělo trapně, aby to neznělo divně… V té češtině se cítím jako batole, fakt tak jako zkouším, co a jak… A dělá mi radost, že to Ticho prorazilo nějakou pomyslnou zeď a teď mám pocit, že už můžu psát česky, že to zvládnu.

S: A přemýšlíš česky nebo anglicky?

N: Obojí, záleží. Ale většinou anglicky.

S: A myslíš, že je to tím, že už jsi dlouho v Americe, nebo je to pro tebe přirozené?

N: Určitě to má vliv, ale měla jsem to tak už i předtím, hodně jsem přemýšlela v angličtině. Můj tatínek na mě celý život mluví anglicky, ačkoliv je Čech. Takže ta angličtina v tom podvědomí fungovala celý život. Deník a všechny takové ty niterné věci… to bylo vždycky v angličtině.

S: Když máš náročný den, co je taková ta písnička, co si pustíš do uší?

N: Hodně se to mění, ale teď aktuálně ujíždím na novém albu Madison Cunningham. A jinak takové moje aktuální dvě comfort kapely jsou The 1975 a Bleachers. Což je vlastně docela vtipné, protože to je žánr hudby, který jsem do tohoto roku neposlouchala vůbec, ale moc se mi to líbí. Je to takové hodně free, mají super texty a je to dobrý vibe. Jo a ještě určitě Parcels – to by asi bylo něco, co bych si teď pustila po náročném dni.

S: Posloucháš i nějaké české interprety?

N: Jo, poslouchám. Hodně poslouchám Karla Plíhala poslední dobou. A snažím se nacházet i novější umělce, moc ráda poslouchám Štěpána Urbana, Veroniku Valovou, což je moje kamarádka – je skvělá, úplně úžasná textařka, skladatelka. Snažím se objevovat lidi, kteří jsou trochu schovaní.

S: Co teď v nejbližší době chystáš? Nebo i ve více vzdálené budoucnosti? Na co se můžeme těšit?

N: Teď na podzim budeme vydávat dvě živé nahrávky z léta – jednu z alba, jednu ne z alba. Tady v LA jsem teď v takovém inkubátoru. Snažím se víc skládat a moc se těším, co z toho vlastně vyjde. Chci se zase posunout někam dál, zkoušet nové věci, zkoušet nové způsoby psaní. Takže určitě z toho pak někdy něco bude. Nevím kdy a nevím co, ale myslím, že to bude zase moc fajn.

S: Kdyby ses měla sama sebe zeptat na nějakou ideální otázku, kterou jsem ti nepoložila, nebo kdybys chtěla prostě něco ještě na závěr říct, co by to bylo?

N: Já v tom Česku teď nejsem, takže nevím, co se tam reálně děje, mám jen nějaký přehled skrze to, co se děje online. Ale moc bych si přála propojit se s novými mladými umělci, jako jsem já, v Česku. Takže bych možná řekla, že jestli jsou tam nějací takoví, kteří zpívají, skládají, mají pocit, že to dává smysl nebo mají pocit, že se tak jako hledají, tak bych se s nimi ráda spojila, protože všichni to tak nějak občas prožíváme, ale můžeme v tom být společně a připomenout si, proč to má smysl a tak. Ozvěte se! Jsem sice na opačné straně světa v úplně jiném časovém pásmu, ale to nevadí!

Poslechněte si album Another Garden:

Pokud vás zaujalo album Another Garden a rádi byste se o textech dozvěděli více, Niké vytvořila nádherný booklet, který si můžete stáhnout proklikem na odkaz v obrázku výše. Brožurka obsahuje veškeré texty, včetně starších verzí, reflexe autorky, krátká zamyšlení a otázky, které mohou vést k dalšímu rozjímání. O grafickou stránku se postarala Petra Michalko, která vnesla textům krásnou, jemnou vizuální oporu. Pro neangličtináře je booklet dostupný i v češtině a za mě určitě stojí za to do něj minimálně nahlédnout.

Děkuji Niké za její čas, za velice zajímavý, inspirativní rozhovor plný autentických odpovědí a pozitivní energii, kterou mě nabila do dalšího týdne! Jsem si jistá, že o Niké ještě určitě uslyšíme a já se už moc těším na její další hudební příběhy.

Zajímá-li vás další tvorba Niké nebo její život v Americe, určitě ji sledujte na instagramu: @nikevopalecka