Josef Vališ: "Muzika mi dává energii, sílu pokračovat. Přetvořím ji v píseň a doufám, že ta zas dává energii lidem, kteří si ji poslechnou"

Tak ta hudba bylo mnohem dřív než ředitelování, protože kdybyste mi před pěti lety řekli, že budu ředitel základky, tak vám vůbec neuvěřím. Muzikant jsem už od malička. Už můj pradědeček byl varhaník v kostele, dědeček taky. Taťka byl celý život muzikant. Takže naprosto přirozeně to přišlo i ke mně. Na kytaru hraji od 14 let. Předtím jsem zkoušel klávesy a různé další nástroje, ale až kytara mi sedla tak, že jsem si řekl: "Tohle je můj nástroj". Začal jsem na tom makat a od 15 už jsem na stage.

Jsem normálně vystudovaný pedagog. Vystudovaný učitel zeměpisu a občanské výchovy. Sedm let jsem byl učitel na základní škole Korunovační v Praze. Táhlo mě to ale zpátky domů do školy, kam jsem vlastně chodil. Ve Valticích jsem se narodil. Viděl jsem, že tam byl vypsaný konkurz na ředitele, tak jsem to zkusil a ono to vyšlo. Tak jsem moc rád.

Začínám čtvrtý rok, takže mé funkční období se přechýlilo přes polovinu. A doufám, že vyjde třeba i další.

Když jsem nastoupil jako ředitel, tak jsem si říkal, že to vůbec nebudu spojovat, že to budu skoro tajit. Ale stejně vlastně všichni si to automaticky spojili, že Pepa – to je ten zpěvák a ředitel základky. Že to vlastně nešlo nespojit. A pak jsem si udělal sociální síť TikTok, pojmenoval jsem se Zpívající ředitel a začal jsem tam i doučovat. Sleduje to tisíce lidí a deváťáci, co se chystají na přijímačky. Takže to je síť, kde mám nejvíc sledujících. Je to vlastně spíše na základě ředitelování než hudby. Je to plné paradoxů, ale vlastně to spojení velmi dobře funguje ve finále.

Je to celkově prostě život. Nikdy v písních nelžu. Všechno je to něco, co prožívám. Takže opravdová láska a opravdové dobrodružství, cestování. Cestování mě hodně baví a často se to ukazuje i v těch písních. Takže můj opravdový život. Samozřejmě píšu i nějak na zakázku, takže to obnáší dlouhý rozhovor s těmi lidmi, pro které píšu.

Píseň třeba pro Jirku Procházku, což je takový cestovatel, kterému jsem napsal píseň a pak i nazpíval Já se toulám. Takže to byla píseň vyloženě na zakázku pro něj, ale on pak spíš souhlasil, že já to budu hrát naživo a tak. Potom jsem ghostwriter u nějakých dalších písní, ale tam jsem ghost, takže tam jsem v utajení..

Honza, to je můj parťák vlastně už od porodnice, protože jsem se oba narodili skoro ve stejný den ve Valticích. Takže my jsme byli v těch porodních stolech vedle sebe a naše mamky se tam seznámily. Potom jsme byli spolužáci na základní škole, kde jsem teďka ředitel. A vzniklo to jenom tak, že jsem se na něj otočil v deváté třídě a říkám: "Hele, nechceš založit kapelu?". A on jo, proč ne. Naučili jsme se hrát na nástroje a založili jsme kapelu. Takže Honza je můj parťák odjakživa.

A další Honza, bubeník, tak to je úplná novinka. Hledali jsme bubeníka, který umí udělat pořádný bordel a zároveň má cit pro funky, pro nějaké jemnější písně a tak. Je skvělý bubeník, strašně mladý a je konzervatorista a dost mu to jde a věřím, že s námi to potáhne dlouho.

Yes, ten koncert byl 13.7. ve Valticích, takže jsem tam byl úplně doma, cítil jsem se jako doma doslova, protože na tom náměstí i bydlím a pracuji, takže jsem byl moc rád, že tam můžu pokřtít album. Proto to bylo perfektní a jsem rád, že ti lidi přišli a jsem rád i za spojení s FDproduction, s Highlandem, protože si myslím, že to fakt sedlo, protože všichni máme obrovský drive a šlapem do toho. Každá akce v téhle skupině je super.

Chtěl bych ukázat, že moderní muzika, která má koule, se dá dělat třeba i bez sprostých slov a s nějakým pozitivním message. Že se nemusí zpívat o drogách a podobně.

Strašně rád bych do Eurovize. To je můj největší sen. Uvidíme. Už se v hlavě něco rýsuje, už jsem trošku i v kontaktu, takže věřím, že se podaří tam nějak třeba zúčastnit. Samozřejmě bych se chtěl v Eurovizi dostat co nejdál. Jinak ať se muzika dostane k co nejvíce lidem a dělá radost všem.

To bude ten zmíněný křest, protože to je prostě srdcovka. Takhle doma vydávání sólového alba a ve skvělé společnosti. Chtěl jsem, aby Eda (kapela Highland) byl kmotr, jsem moc rád, že to přijal, protože jsem toho vydal docela dost těch písniček a často jsme chrlili ven nějaké singly, ale přišel Eda a říkal: "Ty to prostě musíš dát na album, ať je to jeden celek, který můžeš předávat dál. Ať je to vlajková loď, ať to má prostě hlavu a patu."A musím říct, že měl fakt pravdu. Najednou, když vyšlo to album, tak mám pocit, že to je tak pohromadě na té jedné desce a tu teď moc rád posílám do světa. Je to taková moje vizitka.

Tak to je jeden z beatů na píseň Stories, kterou jsem natočil se Suverenem. Ta byla plná dobrodružství. Dokonce jsme s tím natáčením pak byli v Top Staru na Primě. Protože my jsme si bookly strašně levné ubytování na hranicích Egypta a Izraele. Potom se ukázalo, proč je vlastně levné, protože je docela problém tam chodit přes hranice. Natáčení jsme měli v Izraeli, ubytování v Egyptě, a ještě jsme k tomu měli spoustu vybavení včetně dronu, kterému tam říkali helikopter. Na hranicích se báli, že je to bomba a prošli jsme 67 kontrol. Hodiny a hodiny kontrol. Mířili na nás samopalem, byli jsme chvíli ve vazbě. A přesto to bylo takové dobrodružství, že to natáčení bylo super. Ten klip byl ve finále taky prima.

Teďka úplně nově, to už není taková historka, jakou jsem řekl, ale teď nově jsme natočili s kamarádem Polči song Fiesta. On se rozhodl bydlet v Chorvatsku na pár měsíců. Tak se tam sbalil a vypadnul. Já jsem tam za ním přijel na dva dny a tam vznikl ten song. Udělali jsme hudbu, text a všechno. Vznikl tam song Fiesta a šli jsme natáčet videoklip s tím, že si to natočíme sami dva a že to bude easy video, možná one také, fakt jednoduchá záležitost. Předtím jsme si dali večeři. Nicméně jsem se pokydal ajvarem takovým způsobem, že se v tom nedalo ani natáčet. Neměl jsem nic dalšího na oblečení, protože jsem přiletěl jenom s baťůžkem. Nejvtipnější na tom bylo, že Polči má robotickou ruku, která se v ten den pokazila. Takže se prostě nedalo natáčet. Tak jsem odjel trochu smutný, že ten klip nemáme, ale potom ta píseň vlastně fungovala už na Spotify a lidem se to tak líbilo, že jsme si říkali bylo by škoda to nenatočit. Do Chorvatska jsme se vydali potom ještě jednou už s opravdovým týmem, s kameramanem a úžasným Petko Production a natočili jsme pořádný videoklip, který je teďka na youtube. Takže jsem rád, že se to ve finále trošku protáhlo. 

Vnímám rozdíl tam, kde mě lidi znají a tam, kde mě lidi neznají samozřejmě. Je to takové jednodušší, když hraju někde, kde lidi přišli vyloženě na mě, jako třeba ve Velké Bíteši nebo doma ve Valticích. Rád hraju v Praze, ale rád hraju kdekoliv.

Wau. O2 aréna. Měl sem sen Lucerna Music Bar, to se podařilo. Takže ještě nějaký velký klub, možná Forum Karlín a něco takového. V Sonu už jsem taky hrál, to bylo taky super. Kdekoli, kde to co nejvíce lidem udělá radost. Rád přijedu opět i na Vysočinu.

Pro muziku pravidelně cvičím, skládám co nejvíc písniček a docela na tom makám dennodenně. Ze začátku, když jsem v patnácti začínal hrát na kytaru, tak jsem opravdu cvičil tři čtyři hodiny denně, ale potom jsem se začal orientovat spíše na skládání písniček. Což je strašně těžko vyčíslitelný čas, kolik na tom člověk stráví, protože když máš v hlavě písničku, tak nad tím přemýšlíš průběžně i několik dní. Ale tím skládáním je to určitě v hodinách denně.

Muzika mi dává energii, sílu pokračovat a já tu energii rád přetvořím v nějakou píseň a doufám, že ta zas dává energii lidem, kteří si ji poslechnou.