GROHREGIN: Nebýt uvězněný v hudebních vzorech mě osvobodilo

Nejstarší vzpomínky jsou u mojí babičky, propojené s lidovou písní. První kytaru jsem kreslil a vystřihoval z papíru a v osmé třídě jsem se na půjčenou naučil Tisíc mil. Svoji první opravdovou kytaru jsem „pověsil na zeď“, protože jsem na ní nedokázal ani naladit struny a skoro jsem ji tím zničil. Dědu jsem přemluvil, aby mi přispěl na tu další.

Kombinace písně s dobrou melodií, silný text, člověk držící kytaru a vše prezentováno s kapelou, já jako frontman, to bylo pro mě snové. Rodiče to s mojí hudební kariérou ale viděli jinak, takže mě směřovali k tomu, abych dokončil vysokoškolské vzdělání. Bylo mi ale po celou dobu studií jasné, že v momentě, kdy školu dokončím, kapelu založím. Navíc to hudební podhoubí v Ostravě bylo a je neskutečně bohaté. Vlastně jsem se věnoval hudbě i v době, když jsem pracoval v České televizi, ale nechtěl jsem, aby ji lidi slyšeli jenom kvůli tomu, že znají moji tvář. Tam někde taky začala má cesta hledání důvodu a případné podoby mé tvorby.

Hledal jsem při poslechu této desky v sobě důvod, proč by ji měl posluchač slyšet. Hudba byla ok, texty vlastně taky, ale myslím si, že jsem při tvorbě použil „šablonu“ hudebníků, které dodnes miluji, ale nahrávce chyběla myšlenka, opravdovost, chybělo téma… Nevyjadřovala mě. Uvědomil jsem si, že hudbu musím dělat sám za sebe.

Navíc mi docházelo, že ve světě již jsou doslova neskutečné písně, které jsme ještě vůbec neslyšeli, a kdybychom hudební tvorbu úplně zastavili, budeme mít ještě hodně dlouho co poslouchat, tak kde je ten opravdový důvod dělat další? Alespoň ten můj?

Nejspíš ano a taky autorsky. Pak došlo k tomu, že jsem se přesunul do Prahy. Nastalo období, kdy bylo nutné a přirozené se znovu zorientovat nejen v muzikantském prostředí, ale i v nové situaci, v rodině… Trvalo mi sedm let, než jsem začal být k sobě vnímavý. Všichni muzikanti, které jsem obdivoval, měli svoje písničky, které měly schopnost dodat člověku energii, zlepšit den, nebo prostě aspoň pobavit. A to i bez kapely. Toužil jsem po tom stejném. Interpretovat cizí písně mě nikdy nenaplňovalo, i když je to mnohdy pro posluchače atraktivnější a angličtinu miluji. Autorsky jsem se hledal. A ještě s takovým jménem GROHREGIN.(smích)

Děkuji, to bylo mé největší a nejtajnější přání. (smích) Krásné metaforické básně neumím tvořit a je jich stejně dost, takže hledat vlastní hudební přirozenost bylo v mém případě na místě a jediná možná cesta. Já jsem se rozhodl pro hledání písně. Doufal jsem, že s ní dorazí i hudba.  A pokud se mi podařilo vydat desku, na které jsou písničky, kterým lidé rozumí, a navíc je i baví, tak jsme na jedné vlně. Osvobodil jsem se od svých hudebních vzorů, ale taky od vzorců a schémat dnešní písňové hudby.  Mezi lidmi jsou posluchači vnímaví, kteří hledají v hudbě něco neotřelého, jiného, i když ne tak krásného, nebo konformního. 

První píseň „Je to jednoduché“ jsem nahrál díky svému kamarádovi, který si pořídil studio. Text písničky ukazuje na to, jak jsou věci mnohdy v podstatě jednoduché, ale ne snadné. Jsou to dva různé pojmy. Nahrál jsem to najednou i se zpěvem a bylo to. Možná i to sehrálo roli a domluvili jsme se, že natočíme celou desku. Scházeli jsme se kdy to jen šlo a vznikl hudební celek s tímto konceptem. Oříškem při nahrávání bylo, jak dostat energii písní z živých koncertů na desku. Byl jsem si vědom toho, že je velký rozdíl mezi živě hranou písní tady a teď a studiovou nahrávkou. Snažil jsem se zkrátka vzít to, co mám a vytvořit nahrávku, která funguje. Důraz jsem kladl především na obsah.

Určitě ano, myslím, že některé si o to doslova říkají, ale rád své koncerty přizpůsobuji jakémukoliv prostoru a příležitosti, takže jezdím sám s kytarou a dvěmi věrnými palmičkami, jsem flexibilnější a můžu zahrát i lidem, kteří by na koncert kapely nedorazili. Kdo zahraje jim? Já, palmičky a publikum pak tvoříme jednu kapelu. Díky mému zvuku však výsledek není až o tolik jiný, než by byl se skupinou muzikantů. Nějakou dobu jsem hledal techniku hry na kytaru a svůj zvuk, protože je rok 2025 a všichni už člověka s kytarou viděli a slyšeli. Chci přinést něco, co je alespoň trochu jiné. Nakonec jsem našel nástroj, který mi to umožnil, a tím všechno urychlil. Podstatná je na mých koncertech zábava. Chci přinést společnou zábavu, když už tam tu kytaru máme. Vnímám rozdíl mezi větami: „Pojďte si zahrát“ nebo „Pojďte nám zahrát“. Všechno však stojí a padá na písni, která musí souviset s posluchači a chci, aby hned věděli, co mám ve svých textech na mysli. Nechci hrát na schovávanou. (smích)

Dodnes říkám, když jedu do Ostravy, že jedu domů. Nechci s ní a Ostraváky nikdy ztratit kontakt. Je pro mě místem, ve kterém se vyznám, je přímočará. Ostravští muzikanti berou muziku opravdu srdcem, dávají do ní všechno, a to mě baví. Všichni se mezi sebou znají, a tím dokážou hudební energii násobit. Praha je logicky jiná, muzikantských part je tu víc, taky tu funguje pestrý hudební svět a nabízí spoustu možností, kde se dá natrefit na skvělé muzikanty z celého světa.

Ta ostravská hudební energie možná souvisí s podzemím, s tím, po čem ti lidé chodí, je tam síla, energie jako blázen. Jsem Ostravou „adoptovaný“, ale i v Praze je mi dobře. Vše je o konkrétních lidech. Je zkrátka jedno, kde žijete, ale není jedno, jaké lidi máte kolem sebe. Každé místo je pěkné hlavně podle toho, kdo je tam s vámi.