Nejvtipnější věci musí být zároveň chytrý a pravdivý, říká Alexandr Bunda z Analchie

Analchiu na svém Instagramu popisujete jako „humorové rap duo“, sebe označujete za filozofy samotné filozofie, o čemž ostatně zpíváte i ve své písni Kalich bezedné slasti. Dokázal bys to nějak rozvést?

Určitým způsobem mi humor vždycky připadal jako filozofie, protože ty nejvtipnější věci musí být zároveň chytrý a pravdivý. A tím, jak to máme založené okolo komedie a vtipu, se to celý k sobě tak nějak hodilo.

Je humor při skládání hudby vaší hlavní intencí?

Humor je něco, do čeho to zaobalujem. Taková poznávací značka. Ale nechci, aby šlo jenom o to, poslední dobou je pro mě víc a víc důležitý hudbou něco vyjádřit, ne jenom vytvořit něco, co lidi rozesměje. I když i to je pořád důležitá složka. Nejde ale jenom o ni.

Takže hledáte rovnováhu mezi inteligencí, vážnějšími tématy a humorem?

Vlastně asi jo. Jde o to, že mám problém dělat věci jen tak. I když může Analchia na první pohled působit jenom jako něco pro pobavení, chci do toho dávat víc a chci, aby to pro mě samotného bylo dost propracované. Aby to tvořilo nějakou strukturu a já s tím byl spokojený. Což samozřejmě neplatilo hned od začátku, ale postupně si myslím, že jsem se k tomu propracoval. Dá se říct, že právě díky té kombinaci humoru a vážnějších témat naše hudba může tvořit nějaký bezpečný prostor pro ty, kteří to potřebují. Minimálně pro mě ho tvoří rozhodně.

Vystupujete pod přezdívkami Mistr Pumpa a Alexandr Bunda. Kde se vzaly a jak jste vůbec přišli na pojmenování samotné Analchie?

Alexandr Bunda vznikl, protože Bunda zněl extrémně rapersky a Alexandr extrémně nerapersky a mně se strašně líbil ten kontrast, jakej to mezi sebe postavilo. Ona Analchia totiž původně byla parodie na nějaký koncept současného rapu. Takže se mi líbilo, že budu vystupovat jinak, než jak byste si představili běžný raperský pseudonym. Co se týče Analchie, není to nějak hlubokej příběh, přišel s tím Pumpa a jakože nebudeme anarchie, ale analchie. A nám se to líbilo, takže to zůstalo.

Jak vznikl samotný koncept? Kdo s nápadem přišel?

První písnička, Anální balada, vznikla pár let zpátky, mně bylo tehdy, myslím, osmnáct, Pumpovi sedmnáct a ještě tam s námi byl jeden kamarád, kterému bylo třináct. Seděli jsme u nás doma a prostě jsme blbli. Já už teda předtím něco s hudbou zkoušel, protože jsem věděl, že bych se tomu chtěl začít věnovat, ale celý to bylo hrozně amatérský. Začalo to jako nějaká hra, ale během tý hry jsme to napsali, nahráli a najednou to fakt vyšlo a během chvíle to mělo třeba 3000 zhlédnutí. Což nám v tu chvíli přišlo neskutečný.

Namotivovalo vás to k další tvorbě?

Rozhodně. Za chvíli jsme se sešli znova a nahráli Rychlý Papanžo. Tehdy jsme všechno dělali na iPhonu SE, nahrávali i editovali, což si teď vůbec nedokážu představit, protože už to všechno dělám na iPadu a na nahrávání máme taky lepší techniku. Když jsme se sešli potřetí, myslím u písničky Zavazadla, začali jsme uvažovat i o albu. Nebylo to ale snadný, protože v tu chvíli jsme se pomalu začali rozcházet s tím naším třetím kamarádem, který už s námi hudbu nedělá. Nějakou dobu jsme řešili jeho, nakonec jsme ale zůstali jenom já a Pumpa a místo něj jsme zas začali řešit album.

Jak probíhá proces psaní textů? Změnilo se to nějak od doby, kdy jste začínali?

Většinou udělám hudbu, a když je hotová, tak se sejdem s tím, že k ní vymyslíme text. To probíhá tak, že prostě sedíme vedle sebe, do toho nám ta nahrávka jede pořád dokola, my zkoušíme něco psát a pak to po kouskách dáváme dohromady, dokud to nemáme hotové. V tomhle ohledu se nic moc nezměnilo, největší progres je podle mě v tom, že poslední dobou nezkoušíme udělat celou písničku na jeden zátah, ale dáváme si na to víc času a prostoru.

Jak se rozhodujete, kdo nazpívá jakou část textu?

Na to máme celkem jednoduchý pravidlo: každej zpívá to, co si vymyslí. Jenom s refrény to je trochu jinak, ty se snažíme dát dohromady spolu a stejně tak si je pak dělíme při zpívání.

Máš pocit, že už jste se hudebně našli?

Je to postupnej vývoj, hudba se mění a bude měnit s tím, kde jsme a budem v životě. Na začátku to byla sranda, teď chceme zkoušet nový věci a zaměřovat se na hlubší záležitosti. Což je přirozený, protože dospíváme a řešíme hlubší věci i v životech.

V létě jste uspořádali svůj první koncert, na podzim se vám potom podařilo stát předskokany skupiny Elektrïck Mann. Jak jste se k tomu dostali?

Celej ten fakt, že jsme vůbec měli nějakej koncert, je šílenej. Ta hudba na živý vystoupení ani nebyla dělaná, takže jsem byl nejdřív docela vyjukanej z toho, jak mám zařídit, aby to fungovalo. Nakonec jsem snížil vokály na minimum a rozhodli jsem se, že budem rapovat přes tu hudbu, což šlo dobře. Zvučil nám to dokonce nějakej profík, se kterým se naši potkali na dovolený na Kanárech, což bylo vtipný vzhledem k tomu, že jinak to prostě bylo takový kamarádský setkání u nás na zahradě. Co se týče těch Elektrïck Mannů, tak nám napsal Mukas, že ho na nás upozornila jeho žena a že jsme borci. Už z toho jsme byli nadšení. Pak ale přišla druhá zpráva, jestli jim nechcem ve Valmezu dělat předskokany, a z toho jsme byli mimo úplně.

Došel jsi někdy k momentu, kdy jsi měl chuť s hudbou seknout? Co ti v tom zabránilo?

Hnedka ze začátku, když jsme řešili toho našeho kamaráda, co s náma původně v Analchii tvořil. Bylo to nepříjemný, nakonec jsme se ale s Pumpou rozhodli, že nás to baví a stojí nám za to v tom pokračovat i bez něj. Jsou v tom i jiný těžký momenty, třeba občas v sobě bojuju s tím, že Analchia je hodně o té srandě a já si pak připadám jako idiot, když se takhle prezentuju. Hodně si v ty chvíle snažím připomínat, že i když je něco zaměřené na vtip, neznamená to, že je to hloupé. Je to prostě jenom forma, kterou se snažím hudebně vyjádřit to, co chci říct.