Pavel Čadek: violončellista, který vkusně střídá vážnější tvorbu s humorem

V naší rodině hráli všichni na nějaký hudební nástroj, v podstatě všichni na klavír. Počítal jsem, že budu taky hrát na klavír a vůbec mě nenapadla varianta, že bych nehrál na žádný hudební nástroj. Pak najednou rodiče přišli s tím, že bych mohl hrát na violoncello. Asi jednak proto, že v té škole byla dobrá učitelka Magdalena Duchaňová a potom možná částečně proto, že můj děda ke stáru hrál na violoncello a zemřel, když mi byly 3 roky. Pro mě to bylo takový symbolický převzetí. Klavír jsem nezkoušelo, protože mi bylo už 7 let a nastoupil jsem na violoncello.

Já vlastně rozdíl v metal a rock v tomto moc nevidím. Hodně se to překrývá. Měl jsem rád kapelu Apocalyptica, finská hudební skupina, která ze začátku hráli jako čtyři violoncellisti a hráli Metalicu, což je spíše metal než rock, ale žánry jsou hodně propojený. Na violoncella to jde hrát a toto bylo něco, co jsem dělal, co byl můj sen od čtrnácti let. Potom jsem měl i vlastní písně tak na hraně rocku, metalu, vážné hudby. Všechny byly instrumentální bez textu. Až po čase jsem se dal na folklařinu. Instrumentální jsme hráli půl na půl buď Apocalupticu nebo moje skladby.

Nechtěl jsem být na někom závislý. Předtím jsem měl vždycky kapely a někteří členové odcházeli, někteří měli jiné priority a mě lákala představa, že bych se mohl rozjet jakkoli chci a nebýt závislý. Zároveň bylo spoustu problémů, jako například jak vůbec hrát na violoncello a k tomu zpívat, což jsem předtím považoval za téměř nemožný. Vůbec jsem nechtěl zpívat, psát texty. Z počátku to byl úplně šílenej nápad, který nakonec se ukázalo, že existuje cesta nějak realizovat.

První koncert bude za chvíli 10leté výročí. Pamatuju si, že to bylo na Melodce v rámci nějaké akce pro začínající kapely a v sále bylo asi dvacet lidí. Myslím si, že to bylo špatný po všech stránkách a myslím si, že to mám ještě někde nahraný. Tehdy jsem ještě měl pseudonym. Podle mě tam byly nějaké náznaky, nějaké kousky, které vypadaly dobře, ale ještě to vůbec nebylo urovnaný, nedávalo to jako celý smysl.

Cellofolk to je jenom taková sranda, jak jsem označil svoje hraní. Zároveň jsem jako jediný reprezentant. Oni existují violoncellisti, kteří u toho zpívaj, ale je to většinou jiný styl. Já jsem chtěl mít písničky, který mají kolem tří minut, že jsou sestavený podobně jako u klasických českých písničkářů jako Nohavica, Klus a většinou violoncellisti, kteří u toho zpívaj dělaj meditativní dlouhý skladby, které se vrství dalšími a dalšími vrstavami a mají šest, sedm, osm minut. Má to hodně jinou formu než klasická písnička, kterou by si člověk hrál u táboráku a hodně je to postavený na zvuku. Já jsem chtěl písničky, aby si je člověk mohl hrát i u táboráku na kytaru. Je jasné, že je to vyjímečný nástroj, neobvyklý, ale za mě, co mi přijde podstatný, je samotná písnička – akordy, melodie, text. A to, jestli to je zahrané na violoncello nebo fanfrnoch, tak by to mělo být jedno.

Za prvním albem jsem neměl žádný koncept. Chtěl jsem vydat první album. Album jsem měl složený z hodně odlehčených nějakých písniček a lehce ironických, lehce sebeironických, některý jsou tam i vážný písničky. Je to spíše odlehčený album. Chtěl jsem předat tak dobrou náladu, nějak se představit albem.

Máme duety s Pokáčem, Michalem Horákem, Xindlem X, Tali nebo Terezií Kovalovou z těch slavnějších muzikantů. S některými mi to nevyšlo a třeba to vyjde někdy jindy.

To je životní škála od 20 do 30. Začíná to písničkou Dvacet, končí to písničkou Třicet. Je to takový průchod dekádou v životě. Podle mě extrémně podstatná, protože to je doba, kdy se rozhoduje spoustu věcí do konce života (co bude mít za práci, jakého bude mít partnera). Myslím si, že to je doba plná emocí a výzev.

Já jsem byl rád, že folková komunita o mě ví. To byla první informace, že ví, že existuju, to je hezký, ale že bych si dělal nějaký ambice. Samozřejmě jsem si přál Anděla získat, ale přišlo mě, že to je věc, která se stejně nedá moc zhodnotit. Alba, který vychází a spadnou do kategorie folk jsou každé úplně jiné a není to téměř vůbec srovnatelné.

V novém albu jsem se těšil na to, že by to bylo takový energický. Že by ty písničky byly svěží a takový, co si člověk třeba pustí v autě na probuzení. Chtěl jsem, aby se tam otevíraly i vážnější témata, ale takovým způsobem, ze kterého se člověk úplně nezhroutí, ale aby to bylo takový nakopnutí. Toto mě bavilo vymýšlet. Není tam moc milostných písní, je to spíš svoboda slovům, témata z běžného života s nadhledem a lehkým humorem.

Určitě bych chtěl pozvat na oslavy 10 let cellofolku dvěma doufám že velkýma koncertama v Praze a Brně, který budou v červnu. Jednak tento rok ještě dojíždím turné s albem Cello vpřed!, pořád je před náma spoustu měst. Zároveň se vydám i na Slovensko a uvidíme, jestli i tam se najdou diváci. Koncem roku plánujeme speciální kavárnový turné, kde bych hrál vyloženě pro 40-50 lidí. Bylo by to akusticky, playlist by nebyl dopředu jasný, to si tam budeme povídat a něco zahraju a bude to takový domácký, hodně osobní koncerty.

Nevím, třeba „Dokud se zpívá, ještě se neumřelo.“ Hlavní smysl koncertů, co mě dává drive, co mi dává smysl vystupovat, tak je přesně to, že si lidi spolu zazpívají, že na chvíli všichni odloží své problémy běžného života, odloží většinou doufám mobilní telefony a jsou tam spolu a můžou to být lidi, který na sociálních sítích proti sobě nadávali, ale teďka jsou spolu v jednom sále a zpívají stejný texty a mám z toho pocit, že jsme tady jako lidi, a ne jako nějaký anonymní entity na internetu. Připadá mi to hrozně důležitý a jako základní lidství být spolu, zazpívat si spolu.