Snem frontmana kapely je hrát pro lidi, co zpívají skladby kapely Horizont

Já vlastně nevím, jestli to bylo to, co jsme vždycky chtěl. Asi mě nějakým způsobem naplňovalo bavit lidi pomocí hudby. Už na základní škole to tak bylo. Nemyslím tím, být nějaký třídní šašek, ale spíše hrát na kytaru a být u toho vidět. Vlastně vždycky jsem byl vidět. Hrál jsem vrcholově házenou a tam jsem na sobě část pozornosti měl, naučil se více zvládat tíhu drobnohledu. Nějak jsem do té muziky spadl víc, než bych možná předpokládal.

K hudbě jsem se dostal asi okolo pátého roku. Řekl jsem sám, že bych chtěl hrát na kytaru. Pak lidovka a už to tak nějak šlo.

Na začátek koncertování to si pamatuji celkem přesně. Byl jsem na základní škole a tam jsme s Milanem Slovákem, později baskytaristou Horizontu, poskládali kapelu na poslední rozloučení devátých tříd, takzvanou akademii. A tam započala má dráha na pódiu.

Když tak zrekapituluju, tak musím říct, že bych to bez váhaní srovnal klidně se sportem. Je to fakt velká dřina. Asi všechno, co chceš, aby dávalo smysl a někam vedlo, musí být za mě dřina. Co dostaneš zadarmo tě nikdy nikam neposune.

Jen v té již zmiňované základoškolské formaci, která se rozutekla na střední školy a už se nikdy nedala zpátky dohromady.

Bylo to všechno tak trochu komické. Bylo by to asi na dlouhé vykládaní o tom, jak jsem volal Kubovi na maliny do Skotska apod. Formace, která už je dnes v Horizontu, je jiná a je to více podobné profi kapele.

Vzpomínám si, že návrh do kapely přinesl Milan Slovák. Zprvu se nám moc nezamlouval, ale bylo to tím, že jsme tuto problematiku s názvem kapely řešili intenzivně už nějaký čas. Teď zjišťujeme, že Horizont byl dobrý tah.

Bylo to ve Slavičíně, mám dojem někde v parku na Sportovním dnů. Jinak jsem měl trému, aby všechno fungovalo a intenzivní zážitek z pár lidí, kteří nás podporovali.

Hlavně fanoušci a trochu jsme přehodnotili politiku kapely. Chtěli jsme konečně vydat nálož a uspokojit lidi, kteří se nás mnohdy ptali na koncertech. Zároveň neubrat na kvalitě a být stále originální je velmi těžké a všechno je to taky otázka financí. Takže snad jsme teď v úrovni, kdy nadešla ta chvíle.

Je pestré, jsou na něm charakterově jiné skladby, než doposud Horizont vydával a kumuluje se na něm celá řada témat. Například v úvodní a titulní skladbě je text o entitách, které tu žijí s námi a dávají nám čas od času o sobě vědět. Pak třeba můžu vypíchnout skladbu Síla okamžiku, která poukazuje na to, jak nám utíká dnes strašně rychle přítomnost a nebo skladba Zhasni na chvilku svět, která slouží jako poděkování nejbližším lidem v mém okolí.

Každý klip má nějaký svůj příběh. Klip, který jsme točili v Pivním baru U Suchánků, a který točil náš kamarád Mike Pasta, byl strašně pohodový a měl jsem pocit, že to je jeden z prvních klipů, který jsem si naplno užil se vším všudy. Kam jsem se ohlédl, byli lidi, které mám rád a měl jsem pocit, že je hezky někdy na tom světě (smích). Panovala super atmoška a lidi se bavili.

Můj sen je stát na jevišti a vidět, že lidi zpívají naši písničku. To je okamžik, kdy cítíš ten hudební přesah a ten vliv, který mají ty slova a noty, co jsi napsal. Párkrát jsem to zažil, a to je prostě sen. Jinak bych se asi chtěl jednoho dne stát tou pravou “rokovou stáááár”, co je věčně mimo a leží někde jen mu daj kytaru a zahraje jako bůh a pak zase zpátky v delirium čeká na další koncert (smích). Dělám si srandu samozřejmě, chtěl bych asi hlavně vydržet, to si přeju asi nejvíc. Vlastně mi to tak nějak řekl jeden člověk z populární kapely, na kterou dnes chodí desítky tisíc a nějak to poslední dobou platí dvojnásob.

Vzpomínám na spousty koncertů. Nejvíce asi na ty, co se moc povedly a na ty, co se vůbec nepovedly. Asi vzpomínám nejčastěji na ty větší. V Pivovaru Turnov byl hezký koncert a vlastně super koncert byl i náš první, co jsme pořádali ve Slavičíně my, či třeba ve Slavičíně Karpatyfest. Asi nedokážu úplně říct.

Jako rozhodně to album, to bude asi náš největší cíl. Vlastně mám celkem štěstí, jelikož invence stále je. Kupí se další nápady a myslím si, že album Horizontu, které bude v pořadí druhé, tak na sebe určitě nenechá čekat 7 let, jak tomu bylo u prvního.

Rozhodně. Myslím si, že se nacházíme všeobecně v celkem zajímavé době, co se tedy hudby týká. Žánry jsou slitý, kombinují se a promíchávají a často více záleží než na hudbě a sdělení spíše na pozornosti díky určitému druhu bizarnosti, který interpret dělá. Mrzí mě to, ale já se snažím spíše psát skladby, který lidem něco řeknou a možná nejsou pochopitelný na první dobrou.

Rozhodně je jich celá řada. Rádi bychom si někdy zahráli na Masters of Rock, nebo Rock for People. To jsou festivaly, které jsou snem každé kapely u nás. Tedy aspoň já to tak vnímám. Neberte mě za slovo, někdo si chce zahrát v baru na hřišti v Horní Horoměři, může klidně být. Hlavně jde o to mít nějaký cíl.

Snažím se ji svým žákům ve škole vysvětlovat podle svého a motivovat nové muzikanty k tomu, aby hráli, tvořili a bavili se hudbou. Je super vidět děcka, jakým způsobem je člověk ovlivňuje, a jak moc je hudba baví. Takže asi snažím se produkovat nové lidi, kteří se hudbě budou věnovat, jestli to takto můžu říct.

Je mým životem. Prakticky jsem teď jejím zaměstnancem a občas i otrokem (smích). Od rána do večera, mnohdy od večera do rána, je u mě hudba. A vlastně když to tak beru, tak jako i trošičku droga. Občas mám den, kdy vyžaduju ticho, ale je to tak dvakrát do roka.