CLARINET FACTORY: Větší svoboda i vzájemné napojení

Jindřich Pavliš: Paradoxně mám pocit, že u nás to tentokrát bylo přesně naopak. Přípravě jsme věnovali delší čas, pracovali jsme na tom materiálu asi třičtvrtě roku, v několika etapách, a každý z nás si na to mohl vyhradit nějaký čas. A i potom jsme šli nejprve do malého, domácího studia a spoustu věcí si tam mohli vyzkoušet. Ve finále se mi zdá, že jsme byli mnohem plodnější, a navíc v kratším čase, než tomu bylo u předchozích alb. Také jsme ty nové skladby neohrávali na koncertech, jako minule, kdy jsme šli do studia už s do detailů připraveným materiálem. Myslím, že nám to pěkně šlapalo a ty skladby se rodily mnohem snáze a hlavně zcela přirozeně.

Vojtěch Nýdl: Ten pocit mám úplně stejný. Byla to tentokrát mnohem větší svoboda. V minulosti jsme už rozšířili zvukové možnosti klarinetů, pracujeme citlivěji s elektronikou, používáme loopery... Více už víme, co od toho kdo očekáváme, méně si musíme něco říkat, jsme na sebe napojení a práce nám pak jde rychleji. Vůbec jsem necítil nějaký tlak nebo strach, zda se nám to povede.

Jindřich Pavliš: Za ty roky jsme se také už mnoho věcí naučili, jsme jistější při práci ve studiu, už lépe umíme zacházet s dalšími nástroji kromě klarinetů, a lépe si také umíme výsledek představit. Jsme už také mnohem odvážnější v tom škrtnout skladbu, která se nám třeba nelíbí všem, jsme už odvážnější, když cítíme, že je potřeba skladbu zkrátit, i když tam jsou například sóla, která se nám líbí. A tím, že jsme se scházeli poměrně často a žili jsme s tou deskou průběžně, a nenechávali vše na poslední krátký úsek nahrávání ve studiu, tak mám naopak pocit lehkosti. Dokonce mám z toho pocit, že až se rozhodneme, že už se nám chce začít pracovat na další nahrávce, že to znovu půjde mnohem lépe a snadněji, než tomu bývalo v minulosti.

Vojtěch Nýdl: Je to přesně tak. Každý máme zaznamenaných mnoho nejrůznějších nápadů, se kterými pak už případně rovnou můžeme pracovat.

Jindřich Pavliš: Já jich mám obvykle plný telefon...

Vojtěch Nýdl: Ta stádia jsou ale různá. Někdo přijde už třeba s dotaženým návrhem, který je prakticky hotový, někdo jen s nastíněnou myšlenkou, skicou, která se pak díky vkladům všech ostatních úplně promění. Čili ta tvorba se pak skladba od skladby může naprosto lišit.

Jindřich Pavliš: Dopředu jsme se shodli, že chceme vinyl. Jenomže ten když chce být v určité kvalitě, tak jsme byli upozorněni, že může mít každá strana jen určitou délku. Pavel Karlík ze studia Sono dokonce pravil, že při opravdu dobré kvalitě se tam dnes často nedává víc jak patnáct minut hudby. A že on, protože chce, aby ty drážky byly opravdu kvalitní, by se rád dostal do osmnácti minut. Což by při obou stranách vinylu znamenalo maximálně 36 minut.  Nám přišlo, že té hudby máme rozdělané víc, a že ji tam i chceme mít víc, protože už bylo jasné, že máme víc materiálu, za kterým si stojíme, a že ten rozsah krátce přes půlhodinu je možná dobrý třeba pro písničkáře, ale na nás je to moc krátké. Čili vznikla debata a ze Supraphonu nám řekli, že dnes není tak neobvyklé, když se udělá dvojitý vinyl s tím, že jedna strana prostě zůstane prázdná.  Což nás pak i inspirovalo k tomu, jak to pojmeme, protože se i ukázalo, že každá z těch tří stran má svoji náladu i symboliku, dá se to těmi stranami dobře oddělit. Zatímco CD by „jelo v kuse“, nešlo by to jakkoli zdůraznit, tady ty tři strany fungují jako tři části, kdy má každá svůj charakter a obsah. A vlastně i historii.

Jindřich Pavliš: Na první stranu jsme dali obě  zpívané písně, a dále skladby, které nějakým způsobem pulsují a jsou komunikativní, na druhé jsme se pak pustili do větší alternativy, a u třetí jsme si řekli, že kdyby si chtěl někdo pustit jen jí, tak se ocitne v naprosto klidných vodách, které by měly být takové relaxační až ambientní.

Vojtěch Nýdl: Byl to úmysl. Říkali jsme si, že když někdo bude mít náladu jen na určitou polohu, bude si moc pustit právě jen tu jednu stranu vinylu.

Jindřich Pavliš: Když jsme to koncipovali tak, že každá strana bude mít svůj vlastní charakter, trochu jsem se toho bál.  Aby to pak drželo pohromadě i v té celistvé podobě, jakou nabízí digitální verze. A pak mě až překvapilo, jak to i tak funguje. Jen je tam plynulejší efekt proměny.

Vojtěch Nýdl: Původně jsme si dokonce mysleli, že to tentokrát bude jenom instrumentální album, ale pak se nám tam ty písničky zase vloudily.  Je to určitý způsob našeho vyjádření, a nakonec nám přišlo, že se tam i hodí. Ale například píseň Obloha šedá přinesl původně Jindra jako takovou funky-instrumentální skladbu; že dopadne tak, jak dopadla, vůbec nebylo v plánu. Až když jsme na ní pracovali, tak mě napadla melodie s textem a ostatní napadly ještě další úpravy.

Vojtěch Nýdl: Řešíme to už jen pro to, že všichni hrajeme i v klasických orchestrech, kde jsme zaměstnaní. Klarinet je totiž nástroj, který nemá bůhvíjak dlouhou životnost. Na rozdíl od stejně kvalitních kytar nebo třeba houslí dřevo klarinetu nezraje, ale stárne. Takže třeba tak po dvaceti  letech už to je na zvuku opravdu hodně znát, a obměna už je pak naprosto nutná.  Aktuálně jsme ale všichni firemní hráči německé firmy F.A. Uebel, takže jsme od nich dostali nové sponzorské nástroje. Čili všichni hrajeme i na stejnou značku.

Jindřich Pavliš: Obměňovat se ale časem musí. Řešit už nic nemusíme, všechno už jsme si o tom za těch třicet let řekli...  Ale pořád se pochopitelně bavíme o takových věcech, jako jsou hubičky, plátky a další potřebné příslušenství. To máme stejné jako třeba jiní muzikanti se strunami. Spíš teď hodně debatujeme o tom jaký efekt použít, jak ho ideálně „připojit“, takže jak zvuk klarinetu sejmout a nazvučit, jaký mikrofon použít, a jestli se nedá sehnat jiný, který by méně chytal vazbu... A samozřejmě se pořád radíme, jak pracovat s looperem, který využíváme.

Jindřich Pavliš: Spíš ona nás. Ale třeba klášter v Panenském Týnci jsme si pro další koncert v sérii  Ozvěny z kamene vybrali sami. Křest alba v září nám paradoxně padl na 11. září, což vypadá v souvislosti s názvem alba Towers jako úmysl, ale byla to náhoda a snad to nikdo nebude vnímat negativně. A tam jsme si místo, kterým bude Městská knihovna, taky vybrali sami. Ale jinak je to většinou volba pořadatelů. Často to jsou lidé, kteří o nás už něco vědí, umějí si nás představit v nějakém atypickém prostoru, a vědí, že to máme rádi. Hráli jsme už i v bývalých fabrikách, na zámcích i volné přírodě. A asi ta místa i nějak sami přitahujeme...