Tomáš David & Naive Collective: Baví mě, když lidé nejdřív vnímají muziku a teprve potom text

Moje první hudební projekty souvisejí s mým studiem na divadelní fakultě brněnské JAMU. Tam vznikla má první autorská kapela Gentle Irony Trio, a pak taky dodnes vystupující pojízdný hudební cirkus Golden Delicious - párty band, který hraje covery a jede si stále intenzivně svým vlastním životem - většinou na společenských akcích a večírcích. A teď je tu Naive Collective.

Samozřejmě zásadní roli ale sehráli i moji rodiče - táta houslista, máma klavíristka. Osm roků jsem chodil do šumperského dětského sboru. Na piano i housle jsem ale cvičil mizerně a po nějaké odmlce a odchodu ze sboru mi máma někdy kolem 14 let přinesla kytaru a Jápísničku. A tak jsem si znovuobjevil muziku sám. A to bylo asi zásadní.

Název kapely souvisí se samotným vznikem, kdy jsem v době plného pracovního nasazení v divadle i v rodině pocítil nutnost vrátit se ke své autorské tvorbě.  Zdálo se mi, že slovo “Naivní” v sobě nese určitou sílu otevřenosti a odhodlanosti. No a jako bonus mi vždy obhájí i okamžiky, kdy budeme bojovat třeba s časovými možnostmi a těžkostmi, které s sebou každá kapela nese.

Chceš-li žánr, říkám Art-Pop… Jsme každý z trochu jiného těsta a naše světy se v té muzice krásně doplňují. Možná (snad) dokonce násobí. Je to groove s popovějšími refrény a moje lyrické bublání a vůbec proces, kterým naše písničky vznikají. Nejsem skladatel, takže každá píseň vždy prochází minimálně pěti názorovými filtry. Je to práce samozřejmě úporná, ale myslím, že se nám na našem albu Denní snění krásně vrátila. Baví mě naše hudební propojení. Dává mi smysl se vzájemně v kapele inspirovat a tu nakumulovanou energii pak poslat dál. Ideálně živě - to je nejvíc.

Baví mě, když lidi vnímají nejdřív muziku a teprve potom text. Když chytnou atmosféru a my předáme napojení mezi námi. Hudba samotná, myslím, míří vždycky mnohem hlouběji. No a pak přichází refrény. Ty jsou vystavěny popově, jsou zapamatovatelné, broukatelné. Ostatní může pro posluchače zůstat zahalené trochou lyriky. Když si nás pak najdou na netu nebo pustí v autě na CD, poslechnou znovu, mise je splněna…

Angličtina snese ledaco a je jinak melodická než čeština, ale na živých koncertech anglickým textům prostě moc rozumět není. Nebo pro mě málo. A to jsem nechtěl. Čeština je přísná a krásná, má specifický rytmus, neodpouští banálnost a samozřejmě se v ní dokážu vyjadřovat mnohem přesněji. Mám rád zvukomalebnost v textech, když se jimi můžu prokousávat významově a text už sám o sobě zajímavě zní. Baví mě, když mi třeba teprve až po několikátém poslechu dojde, jaká myšlenka se v nich skrývá.

Dobrý postřeh! Pro nás je opravdu na jedné straně naivní ten luxus se potkat. Denní snění je ale zároveň způsob mojí existence přes den, kdy si k muzice utíkám.  Je to můj nejmilejší tinnitus. Ale pak taky velká euforie, když během tvorby, koncertu nebo natáčení přijde okamžik, kdy si všechno hudebně sedne tak, jak má. A to se nám na zkouškách i koncertech děje. Třeba během koncertu koukám na kluky a najednou se to stane. A strašně to šlape a já vím, že vesmír je zase nějak dobře otočenej a žiju z toho momentu ještě celý týden.  

Co se týče nahrávání ve studiu, každou věc jsme mnohokrát zvažovali, předělávali a díky tomuto dlouhému procesu jsme měli i možnost odstupu. Takže pokud název vnímáš tak, že propojuje jednotlivé písničky, je to skvělé.

Je to živý proces, na zkoušku přijdu s nástřelem a tvoříme dohromady. Snažím se být na sebe přísný. Přísnější než dřív. A tak předělávám sloky i refrény, harmonie. Často se mění i celá forma. Některé písně vznikají třeba i rok. Jiné se hrnou ven samy. Ale je to vesměs celoroční proces. Pořád je něco na stole. Důvod se potkat.

Jednoznačně rytmus. Myslím si, že je důležité, aby každý herec byl do jisté míry i muzikant a měl schopnost rytmus vnímat a zacházet s ním. Práce s pauzou, energií i emoce jdou dohromady se sdělením v rytmu. Člověk to musí cítit. Rytmus podporuje i sdělnost. A potom práce s dynamikou a tajemstvím. To je podle mě v muzice i herectví zásadní.

V mém životě to jsou dva proudy, které se vzájemně ovlivňují. Když mám dost divadla, jdu k muzice a naopak. Vzájemně se tyto dvě oblasti inspirují. Na koncertech jsem muzikant, v divadle herec. Nebo naopak?!

… a já neumím energií šetřit. Ale snažím se čerpat z divadelní i koncertní pozornosti diváků, z euforie při zkouškách nebo na koncertě, z momentů na scéně a z potlesků. To je velký příliv energie a v těch momentech se snažím hltat.

Jedeme dál. Vydali jsme CD a s ním teď jezdíme. Nápady jsou a budou. Troufám si říct, že jsme si našli svůj styl a zvuk. Máme na album krásné reakce, takové lidské a to není málo a taky nás to, myslím, žene dál. No, naše ambice je stále stejná. Dělat svou muziku, hrát v klubech a na festivalech, mít v merku všechny novinky na benzínkách, tahat bedny, trápit se písničkami, každý prachsprostý kilo brát smrtelně vážně a hlavně nebrat vážně sebe, protože pro sebe to děláme. Žít v muzice nám zkrátka dává smysl.